Dá se při pohledu na rozpačité a často protichůdné reakce představitelů Evropské unie i jejích nejsilnějších členských zemí k řešení migrační krize očekávat, že se kromě nic neřešících uprchlických kvót přijmou i nějaká účinná opatření?

Jsme především svědky selhání Evropské unie jako takové. Dny ubíhaly a ona nebyla schopna přijít s jakýmkoli, třeba špatným, ale zřetelně formulovaným, řešením. Ukazuje se její nejednota i její neschopnost se na něčem společně dohodnout. Není to tak dávno, kdy se Evropa dělila na takzvaně „starou“ a „novou“ s tím, že ta „nová“ nečiní americké zahraniční politice potíže a neprotestuje proti bezprecedentnímu útoku na Irák, který má za následek zemi v rozkladu, z níž prchají i policisté. Měli bychom si všímat postojů této „nové Evropy“ dnes. Bavíme-li se o nějaké krizi, bavme se zejména o příčinách. Vlna migrujících lidí se nespustila sama o sobě. Vidíme, že počet zemí decimovaných válkou přibývá. A za takové konstelace asi nelze předpokládat, že lidé – a jsou to často lidé jako my – nebudou chtít zachránit svůj život či pomoci ze zahraničí ekonomicky svým rodinám, pro něž by cesta mohla být příliš riskantní. Lampedusa, Çanakkale, vody Středozemního moře: To jsou jen některé tragické symboly přítomnosti. Podle statistiky IOM, Mezinárodní organizace pro migraci, přišlo od roku 2000 ve Středozemním moři o život při pokusu dostat se do Evropy 22 000 lidí. Není týden, abychom neslyšeli o nových utopených uprchlících s tím, že mezi mrtvými jsou i malé děti. Chceme tomuto nečinně přihlížet?

To asi nechce nikdo. Ale copak je řešením jen kritizovat středoevropské země, že jsou málo vstřícné k přijímání uprchlíků?

Nejsem zastáncem ani „falešné humanity“, ani dvojích metrů. Měli bychom ale připustit, že problematika imigrace není příčinou, ale důsledkem, podobně jako anexe Krymu nebyla začátkem příběhu ukrajinské tragédie, ale pokračováním událostí z takzvaného Majdanu, které vedly ke svržení legitimní vlády a nastolení vlády nikým nevolené. Podobně v případě imigrací bychom neměli zamlčovat fakt, že zde proběhla agrese vůči Iráku na základě falešných důkazů, že byla bombardována Libye, že partnerem Západu je mimořádně odporný saúdskoarabský režim, a že Husajn, Kaddáfí či Asad byli USA podporováni v dobách, kdy páchali největší zvěrstva, aby proti nim bylo postupováno ve chvíli, kdy se už nehodili, ale kdy žádné větší riziko pro své země ani okolní státy nepředstavovali. Západ se na jednu stranu odvolává na „své hodnoty“, na druhou stranu si dokáže obhájit masové odposlechy či mučení. V případě Řecka hrozí zadlužení několika generací a nikdo neřeší, co bude s masou mladých nezaměstnaných lidí, kteří v Řecku sotva najdou uplatnění. Za hlavní problém současné Evropy tedy považuji problém sociální. Problém, který různými fiskálními pakty neléčí, ale jenom prohlubuje.

Rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová varovala, že by Vídeň mohla použít sílu, pokud se v Rakousku začnou hromadit uprchlíci v důsledku toho, že je Německo přestane pouštět přes společnou hranici na své území. Dá se vůbec nynější situace řešit jinak než silou?

Nemyslím si, že řešením imigrační otázky má být použití hrubé síly. Dosud vždy použití hrubé síly spustilo jen nový kolotoč násilí. Řešme příčiny, aby lidé odnikud nebyli nuceni odcházet. Kdyby nám za zády někdo odpaloval naše historické dědictví a stínal našim sousedům, ne-li blízkým, hlavy, asi bychom též neseděli na zadku. Uvědomme si však tři věci. Prostým přijetím imigrantů neřešíme problémy většiny, která zůstává v podmínkách více než děsivých. Tím, že ukážeme záda potřebným, jenom zesílíme jejich frustraci. Místo možných spojenců proti společnému nepříteli – a za toho bychom měli považovat takzvaný Islámský stát a bezpočet teroristických organizací – pak vyprodukujeme sílu, která zaměří svou zášť proti nám. Jak tedy vzniklou situaci řešit? Podle mě je recept nasnadě: Tlačit na naše vlády, aby řešily sociální problémy ve svých zemích, aby se jedni necítili ohroženi těmi druhými. Ruku v ruce s tím potom integrovat ty, kteří zachraňují život sobě či se snaží zlepšit situaci svých rodin. A v neposlední řadě dbát o to, aby zbrojařské koncerny a jejich lobby neměly tak tučné zisky, neboť těmto koncernům nikdy nepůjde o mír. Potřebují války a je jim jedno, zda dodají zbraně kyjevské vládě, Tálibánu nebo Islámskému státu.