Skončily krajské a senátní volby, první relevantní obrázek voličské vůle od počátku migrační krize a všech společenských tenzí, které s ní souvisí. Co z pohledu sociologa ukázaly o tom, co se dnes děje ve společnosti?

Volby ukázaly apatii, nezájem, ztrátu důvěry v demokracii a také rostoucí strach. Nejen z islámské imigrace, ale i strach z represe ze strany současné vlády. Klára Samková nedávno poznamenala, že lidé rychle vytáhli zvyklosti z normalizační doby. Pochopili, že opět žijí v totalitním systému a chovají se podle toho. Myslím, že je to výborný postřeh.

Za téhle situace pak vítězí malé skupiny, které mají přístup ke státním penězům, síť placených aktivistů a které dokážou mobilizovat lidi ve svém okolí. Dobře to ukazuje srovnání. V roce 1992 získala Klausova ODS dva miliony hlasů, letos stačilo Babišovi k triumfu půl milionu, tedy čtyřikrát méně.

Odpůrci imigrace jsou po těchto volbách některými oponenty vysmíváni, že sice byli hodně slyšet, ale ve volbách pohořeli. Někteří z toho dokonce vyvozují, že protiimigrační fronta je výrazně slabší, než si všichni mysleli. Co o této „protiimigrační frontě“ ukázaly volby podle vás?

Dnes je jasné, že to, že s vámi lidé souhlasí, to ještě neznamená, že vás budou volit. Ani to, že s vámi sympatizují, nestačí. Lidé nehledají jen někoho se správným názorem. Hledají někoho, kdo reálně dokáže změnit poměry v zemi. Pokud ho nevidí, nebudou se zdržovat chozením k volbám. Vlastenecké strany a hnutí musí ukázat profesionalitu a musí ukázat schopnost shánět peníze – nebo, že vědí, jak je nahradit.

Zároveň se také ukázalo, že volebního úspěchu nedosáhnete bez sítě místních buněk. Internetoví příznivci nestačí. Všichni, kdo vynechali krok budování struktury a spěchali do velké politiky, pohořeli.

Když odhlédneme od této konkrétní skupiny a vezmeme to modelově – co všechno je třeba udělat, aby se nějaká společenská nálada přetavila ve vlivnou politickou sílu?

Musí se tu objevit projekt, který nejen razí správné myšlenky (takových je tu dost), ale který bude vybaven také schopností shánět peníze, budovat struktury a počínat si naprosto profesionálně při vedení kampaní. Lidé si dobře uvědomují, že podporovat vlastenecké síly představuje riziko. Začnou tedy nové hnutí podporovat až ve chvíli, kdy uvěří, že má reálnou šanci na vítězství. A vítězstvím není myšlen vstup do Poslanecké sněmovny, nýbrž to, že se stane hlavní vládní stranou.

Senátní volby podle některých ukázaly zejména výraznou převahu regionálních osobností nad těmi celostátními. Ty neuspěly, ať se jednalo o ministry nebo známé celebrity. Regionální osobnosti přitom nejsou obvykle vymezené příliš programově, dokonce jsem zaznamenal názor, že úspěšní kandidáti hnutí STAN zahrnují prakticky celé politické spektrum. Co tento úspěch signalizuje pro naši demokracii a politický systém? 

To, co jsme už zmínili. Při malých účastech vítězí ten, kdo má síť kontaktů a dokáže dostat lidi k volbám. Motivací už není politický program, nýbrž schopnost přihrávat státní zakázky a dotace.

Premiér Bohuslav Sobotka po volebním neúspěchu vyhlásil, že chce ČSSD více zaměřit na „moderní liberální voliče“, dokonce že by se v některých tématech chtěl inspirovat u České pirátské strany. Jak podle vás bude na tento posun reagovat tradiční voličstvo ČSSD? A existuje nějaký názorový průnik, na kterém by se koalice těchto skupin dala postavit?

Ano, bylo by naprosto logické zahájit spolupráci sobotkovské ČSSD, zelených, Pirátů, Žít Brno a možná třeba i části Svobodných. Mají stejný pohled na svět, stejné programové priority, jejich voliči se rekrutují ze stejných vrstev.

Pokud Sobotka skutečně prosadí nové zaměření, bude to znamenat, že hlasy tradiční dělnické třídy zůstanou volné. Odhaduji, že o ně budou soutěžit komunisté a Okamurova SPD, která se tak bude muset ekonomicky posunout dále doleva.