Paní Černocká, zanedlouho oslavíte kulatiny. Jak budete slavit spolu se svými fanoušky?

Víte, pro mě jsou narozeniny vyloženě soukromá příležitost sejít se se všemi blízkými rodinnými příslušníky a kamarády. Na to mi stačí můj malý obývák. Půjčím si pár židlí od sousedů, které ujistím, že se nemusejí bát, že by u nás byl do pozdních nočních hodin nějaký vyrvál, protože moji hosté jsou slušní lidé. Je ale pravda, že asi občas zaslechnou smích mého prvního manžela Honzy, který je dost průrazný a má i hodně příležitostí se zasmát, protože „moji lidé“ jsou opravdu vtipní.

Mě vyloženě baví připravovat pro ně občerstvení a „holky“přinesou i nějaké své sladké výtvory, protože vědí, že neumím péct. Moji fanoušci už vědí, že je to se mnou těžké, protože já jsem ve vztahu k nim trochu ostýchavá. Nikdy jsem nekývla na to, že by se založil nějaký můj oficiální fanklub, takže nejsou jaksi organizovaní. Vždycky mě ale potěší, když po vystoupení přijde divák, který se mi svěří, že jsem vždycky byla pro něj něco jako idol.

Vy malujete i krásné obrazy, což ale ne všichni vědí. Můžete nám o tom říct něco víc?

To, co vám řeknu jako první, je, že bych ve vaší otázce slovo „krásné“ dala do uvozovek. Mě malování odjakživa baví, a když přijde příležitost, tak své výtvory dávám jen svým kamarádům. Předem je upozorňuji, že netrvám na tom, že by snad měly být v jejich bytě na nějakém reprezentativním místě, že jsou to spíš milé předsíňáky a kuchyňáky. Maluji třeba i na starožitné lékovky, které vykopávám v lese za chalupou, která leží v bývalém kraji sklářů. To, co nevyšlo, bylo třeba trochu křivé nebo s bublinou ve skle, házeli do vykopané jámy za domem. A právě i za tím, který teď patří mě. Takovou skleničku, třeba s andílkem, si každý může dát doma na místo, které se mu k tomuto účelu bude hodit.