Paní Černocká, zanedlouho oslavíte kulatiny. Jak budete slavit spolu se svými fanoušky?

Víte, pro mě jsou narozeniny vyloženě soukromá příležitost sejít se se všemi blízkými rodinnými příslušníky a kamarády. Na to mi stačí můj malý obývák. Půjčím si pár židlí od sousedů, které ujistím, že se nemusejí bát, že by u nás byl do pozdních nočních hodin nějaký vyrvál, protože moji hosté jsou slušní lidé. Je ale pravda, že asi občas zaslechnou smích mého prvního manžela Honzy, který je dost průrazný a má i hodně příležitostí se zasmát, protože „moji lidé“ jsou opravdu vtipní.

Mě vyloženě baví připravovat pro ně občerstvení a „holky“přinesou i nějaké své sladké výtvory, protože vědí, že neumím péct. Moji fanoušci už vědí, že je to se mnou těžké, protože já jsem ve vztahu k nim trochu ostýchavá. Nikdy jsem nekývla na to, že by se založil nějaký můj oficiální fanklub, takže nejsou jaksi organizovaní. Vždycky mě ale potěší, když po vystoupení přijde divák, který se mi svěří, že jsem vždycky byla pro něj něco jako idol.

Vy malujete i krásné obrazy, což ale ne všichni vědí. Můžete nám o tom říct něco víc?

To, co vám řeknu jako první, je, že bych ve vaší otázce slovo „krásné“ dala do uvozovek. Mě malování odjakživa baví, a když přijde příležitost, tak své výtvory dávám jen svým kamarádům. Předem je upozorňuji, že netrvám na tom, že by snad měly být v jejich bytě na nějakém reprezentativním místě, že jsou to spíš milé předsíňáky a kuchyňáky. Maluji třeba i na starožitné lékovky, které vykopávám v lese za chalupou, která leží v bývalém kraji sklářů. To, co nevyšlo, bylo třeba trochu křivé nebo s bublinou ve skle, házeli do vykopané jámy za domem. A právě i za tím, který teď patří mě. Takovou skleničku, třeba s andílkem, si každý může dát doma na místo, které se mu k tomuto účelu bude hodit.

Také má vzniknout kniha vašich fotografií… uvidíme i snímky, které se na veřejnosti ještě neobjevily?

Tak to trochu vyznívá, jako bych snad i fotila. Tak to jsem nikdy ani nezkusila. Prý je to ale teď trend dát na hromadu fotky ze všech životních období, které jsou něčím zajímavé, a k tomu připsat, co a při jaké události vznikly. Na takovou knížku se moc těším, protože vím o dost lidech, pro které by to byl milý dárek. Moje fanoušky (já to označení nemám moc ráda), tedy ty, co mě mají rádi, potažmo moje písničky, to asi taky potěší.

Tento rok si připomínáme už 30. výročí sametové revoluce. Jak bychom podle vás toto výročí měli oslavit, aby to bylo opravdu důstojné?

A víte, že mě trochu zaskočil fakt, že už třicet let si můžeme nejen myslet, ale i říkat nahlas, co si myslíme. Je mi jasné, že jak budou oslavy naplánované, je úkol pro odborné týmy, které už na tom dávno pracují. Tím myslím ta oficiální setkání, na kterých si budeme připomínat hlavní aktéry, kteří nás ke svobodě přivedli. A protože žijeme v době peněžní a vizuální, jistě to bude opulentní. A pak bude neméně důležité, abychom i my, každý po svém, našli čas na to, abychom si připomněli, jaký kus cesty jsme ušli od tohoto významného okamžiku našich dějin. Co se nám povedlo, co nevyšlo tak, jak jsme si představovali. A samozřejmě co můžeme udělat pro to, abychom přispěli k zachování demokracie, které se daří jen tam, kde je velká převaha demokratů.

Co se nám podle vás za těch uplynulých třicet let povedlo a z čeho naopak třeba příliš velkou radost nemáte?

Povedlo se mi třeba to, že se mohu stále živit tím, co mě baví, a že mám stále posluchače, kteří mají rádi moje písničky. Taky mám dnes už dospělou dceru a skvělou vnučku a hodného muže. Co víc si můžu přát. Z toho, co se mi nepovedlo, si hlavu nedělám, není to nakonec nic zásadního. A hlavně si uvědomuji, že jsem si za své občasné neúspěchy vždycky mohla jen já sama.

Vzpomenete si ještě dnes, co jste před těmi třiceti lety, ve dnech, kdy to u nás, jak někteří říkají, „prasklo“, dělala? Jak na vás působila atmosféra těch dnů…?

Tehdy jsme já a mí známí a kamarádi prožívali pocity velké euforie. Nepamatuji si na nikoho, kdo by čekal, že se to obrátí, že to komunisti tak snadno pustí z ruky. A hlavně jsme přemýšleli, v jaké zemi chceme žít, jaká budeme nastavovat etická pravidla, co všechno je třeba změnit a co každý z nás může pro lepší život v nové společnosti udělat. Dnes se mi zdá, že politici řeší, jen kolik a komu přidat na platech, aby se to promítlo do počtu voličů, kteří je budou volit.

Jednou z věcí, která lidem před rokem 1989 tehdy ještě v Československu vadila, bylo, že jsme nemohli svobodně cestovat. Vzpomenete si ještě dnes, kam jste po otevření hranic poprvé vyjela a jaké jste z toho, že můžete takto volně do zahraničí, měla pocity?

Paradoxně jsem měla největší radost z vycestování na „Západ“ ještě za bolševika, když mi konečně dali (snad omylem) cestovní doložku. Vyjeli jsme s manželem do Paříže, kde jsme měli kamarádku, a tedy i možnost u ní bydlet. Byla to nádhera objevovat jiný, svobodný svět. Vidět, ó bože, na živo Eifelovku! Však si mě hned po návratu policajti předvolali. Můj manžel mě totiž vzal s sebou do redakce Svědectví na setkání s Pavlem Tigridem. Já ale tenkrát byla pitomá holka, která si neuvědomovala, co taková návštěva znamená, natož abych si pamatovala, jak se jmenoval a kdo byl ten příjemný prošedivělý pán. Když jsem přišla domů z výslechu, můj muž chtěl vědět, na co se mě ptali. Řekla jsem mu, že se mě ptali na nějaké Svědectví a pana Tigrida, nebo co já vím. A když jsem jim několikrát řekla, že Svědectví slyším poprvé a žádného Tigrida neznám, tak mě zase pustili. Můj muž, a to nebylo od něj hezké, se velice smál a vysvětlil mi, koho že jsme to navštívili. Tehdy mě opravdu naštval, že mě nechával v takové bláhové nevědomosti, ale díky tomu jsem byla u výslechu zřejmě naprosto přesvědčivá. Nejspíš si řekli, no jo, vždyť je to jen hloupá zpěvandule! Je to zvláštní, jak mi dnes cestování, kam se mi zachce, připadá úplně samozřejmé. Ale samozřejmě díky za to.

Mimochodem, co vám v té předrevoluční době nejvíce vadilo? Jak se umělcům žilo? Zažívala jste na vlastní kůži cenzuru, kontroly textů…  zákazy vystoupení?

Všichni jsme si uvědomovali, že žijeme ve zlovolném, pokryteckém blbákově, ale pro mě, mladou holku, která mohla zpívat s kapelou a jezdit na koncerty po celé republice, bylo nejdůležitější, že si můžu psát písničky a texty, a nepřišlo mi na mysl, že kolem mě jsou i lidé, kteří nemohou svou profesi vůbec vykonávat, že jejich děti nevezmou na školy. Moje dobrá kamarádka Erna mi dokonce až později řekla, že její táta byl zavřený v uranových dolech. Divná doba, kdy se o spoustě věcí moc nemluvilo. Často jsem sice musela ve svých textech škrtat některá pro cenzory podezřelá slova, která by se dala chápat dvojznačně, ale jinak jsem asi byla ta, co našim pracujícím přináší trochu toho zaslouženého kulturního vyžití, tedy osoba vcelku užitečná.

Naštěstí jsem později, jako dospělý člověk, hodně rozumu pobrala, protože jsem měla tu čest patřit do party výjimečných, skvělých a chytrých kamarádů, kterým vévodili Alex Koenigsmark, Karel Steigerwald, Viktorka Hradská nebo Iva Hüttnerová a Ivo Žídek mladší. Spoustu skvělých lidí od divadla, psavců a třeba i doktorů, které ani nejde všechny vyjmenovat. To byla moje druhá škola, tentokrát osobnostní. Pravda, z počátku jsem pro ně asi byla něco jako kuriozita, pestrobarevný ptáček, který zdobí jejich společnost, ale pak se to myslím přirozeně srovnalo do upřímného kamarádství. Na tyto časy moc ráda vzpomínám.

A jak jste jako zpěvačka a herečka „bojovala“ s nedostatkem hezkého, a hlavně extravagantního oblečení, které před rokem 1989 na našich pultech bylo opravdu velmi nedostatkovým zbožím? Ovšem na jevišti to i v té době byla poměrně nutnost…

Díky mé mamince, která mě naučila šít, jsem neměla problém. Podle střihů v časopise Burda jsem si ušila všechno, co se mi líbilo. Problém byly jen materiály. Pro látky jsem si klidně i dojela do nějaké fabriky, kde se vyrábělo na vývoz. No, trochu protekce to chtělo. Dnes bych si ale zimní kabát s podšívkou už asi nedokázala ušít.

Nedlouho po revoluci se Československo rozpadlo na dvě samostatné republiky. Dodnes existují rozdílné názory na to, zda to bylo dobře, nebo ne. Jak to vidíte vy? Přivítala jste samostatnost, nebo vás rozdělení Československa mrzelo?

To, že jsme se rozdělili, mě samozřejmě mrzelo, protože jsem na Slovensku měla mnoho kamarádů. Jestli to bylo dobře, nebo ne, dodnes nedokážu říct. Byla to doba, kdy se střetly naše emoce s neúprosným pragmatismem. Jsem ráda, že se k nám v posledních letech jaksi přirozeně slovenština vrací. Nedávno mě naštvala jedna paní, která řekla něco na způsob: Jak je možné, že u nás v Čechách televizní magazín o cestování uvádí Slovena? Ať si zůstane doma a nebere práci našim moderátorkám. Musela jsem jí říct, že mě upřímně mrzí, že naše děti už slovensky neumějí, a je skvělé, že se s tímto, nám blízkým jazykem mohou alespoň někdy potkat a případně se naučit tomuto jazyku rozumět. No, koukala na mě jako čert a asi jsem rázem ztratila jednu fanynku.

Hlavně tento rok často zaznívá otázka, jak lidé po těch třiceti letech vnímají prvního porevolučního prezidenta Václava Havla. Pro některé je stále, dá se říci, až modlou, další mu mnohé vyčítají. Jaký vztah k němu máte vy? A změnil se nějak váš pohled na něj v průběhu těch třiceti let?

Představte si, že jsem pár let dokonce bydlela v jeho domě na nábřeží, tehdy Bedřicha Engelse, o dvě patra níž než on. Pravda, viděla jsem se s ním jen párkrát, protože tou dobou byl často ve vězení. Jednou mi ho přivedl na návštěvu můj kamarád Ivan Douda, odborník na drogové závislosti, protože nemohl pochopit, že když bydlím v jeho baráku, že ho osobně neznám. Bylo to fajn setkání. Překvapilo mě, že na to všechno, co jsem o něm věděla od svých kamarádů, kteří se s ním dobře znali, působil překvapivě plaše a nesmírně mile. To je ale jen takový střípek z toho, co pro mě jeho osobnost znamenala. Vážila jsem si ho, dodnes jsem přesvědčená, že byl statečný a pro naši zemi udělal hodně. A ve světě ještě víc. V kriminále si mimo jiné zničil zdraví. Nebylo moc takových, kteří nezakrytě vystupovali proti odpornému režimu, který tu vládl. Přesto se nebudu přít s dobrou kamarádkou, která mi říká: No jo, ale ty nevíš co já, že on tohle, nebo tamto. K tomu abych si ho vážila, mi stačí všechno to, co o něm vím já.