Americká volební noc vysílaná Českou televizí přichází vzhledem k tomu, jak byla podávána, s logickým vyústěním. „Viděli jsme během ní dříve nevídané pokusy o objektivitu, třeba v podání pana Kubala. Na druhé straně jsme viděli dobře známé snahy o propagandu, o naklonění publika na jednu ze stran. To jsme jako už mnohokráte pozorovali u pana Řezníčka. Naposledy při přímé volbě prezidenta u nás, kdy zcela jednoznačně nahrával do karet Petru Pavlovi a v živém vysílání se snažil decimovat jeho protikandidáta Andreje Babiše. Tentokrát ta skutečnost vedla Daniela Vávru ze Společnosti pro obranu svobody projevu k podání na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, v němž upozornil, že Řezníčkovo chování neodpovídalo profesním a etickým požadavkům, které jsou kladené na redaktora veřejnoprávního média, a že u něj jako už poněkolikáté docházelo k vědomé manipulaci,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Na Vávrovo podání reagoval jistý Roman Máca, který se sám pasuje do role fact-checkera. „Ověřovače faktů, který má privilej vystupovat apodikticky vůči dění na informačním poli a vyslovovat soudy, které toho či onoho pochválí, toho či onoho pohaní, častěji pohaní než pochválí. Tentokrát na sociální síť X napsal neuvěřitelný tweet, odcituji to celé, stojí to za to: ‚Daniel Vávra se chlubí tím, že udal redaktora ČT. Vávrovo udání bude posuzovat mimo jiné člen RRTV Vadim Petrov, který spolupracuje s ruskou válečnou propagandou a dělá Vávrovi předsedu poroty jakýchsi cen za svobodu projevu. Evidentní střet zájmů a Petrov není nestranný‘. V těch dvou souvětích je několik vědomých lží, nesmyslů, které jdou podle mě za hranici zákona o pomluvě. Za prvé, pan Vávra nikoho neudal. Pouze dal podání na správní úřad, který je kompetentní k tomu toto podání řešit, posoudit a vyhodnotit. Tak jaképak udání?“ ptá se mediální analytik.
Popletený aktivista by si měl ujasnit, kdo je udavač
Vadí mu, že hned na začátku tweetu Roman Máca dehonestuje názorového oponenta způsobem, který do slušné společnosti nepatří. „Když budu svědkem toho, jak nějaký zběsilý motorista sundá z kola za jízdy cyklistu, který si rozbije hlavu o zeď a já si všimnu jeho SPZ a zavolám to na policii, tak jsem také udavač? Nebo jak to je? Není to náhodou o tom, že oznamuji věc, která se reálně stala a která je reálně v konfliktu s nějakým zákonným či podzákonným ustanovením? Pan Máca by si v tom měl udělat pořádek. Za druhé. Nevím, co vadí Mácovi na tom, že ve velké radě sedí pan Petrov. To je zkušený novinář, píárista, v branži fungující desítky let a byl svobodně zvolen svobodnou Sněmovnou. V Radě má nějaké povinnosti a jednou z nich je posuzovat podání oznamovatelů na porušení zákonů týkajících se médií, ať už je to zákon o České televizi, o rozhlasovém a televizním vysílání a další,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Roman Máca se může ohradit proti tomu, že je Vadim Petrov členem poroty mezinárodní ceny pro bojovníky za svobodu slova, ale tím to končí. „Když se podíváte na tu porotu, na to, jak ta cena vznikla, jak byla představována a co se o ní řeklo, tak vás nemůže překvapit, že v ní je zástupce Rady České televize, Rady ČTK a podobně. To není nějaký nahodilý spolek nějakých altruistů nebo aktivistů, jako je pan Máca, který je aktivní jistě ne za své peníze. To bych si asi tak naivně nemyslel. Je někým organizován, někým řízen. Nebudu mu sahat do svědomí a vlastně mě to ani nezajímá, protože jeho veškerá dosavadní činnost ho diskvalifikuje k jakékoli seriózní hodnotící činnosti v oblasti informací. Co míní pan Máca tím, že je to ‚jakási‘ cena za svobodu projevu, tak tomu už vůbec nerozumím. Vždyť mohl sám tak, jak jsem to učinil já, přijít na úvodní tiskovku, která se k vyhlášení té ceny konala,“ podotýká mediální odborník.
Poslední spravedliví? Ne. Propaganda a objednávka
Sám přitom byl jediný z publika, kdo se dokázal s pány z SOSP Veselým i Vávrou nebo členem poroty Petrovem o něco věcně přít. „Měl jsem nějaké výhrady, některé mám dodnes. Ale je to vedle Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku, o níž raději moc mluvit nebudu, protože jsem ji před lety vymyslel a léta se na ní organizačně podílím, druhá vlaštovka tohoto typu. Jen tomu pánové z SOSP dali mezinárodní rozměr. To, že do poroty posadili lidi z veřejnoprávních médií nebo RRTV, je jejich rozhodnutí. Může se i zdát, že dávají příliš váhu oficialismu a přehlížejí alternativismus. Ale je to oficiálně vyhlášená cena, je veřejná a nikdo se s ní netají. A nazývat ji ‚takzvanou‘ a dávat do uvozovek je sprosťárna. Pan Máca se dopustil velkého slovního odpadu a ukázal, jak tihle fact-checkeři, ti poslední spravedliví, myslí a jednají. Pro mě tím zcela odepsal celou fact-checkerskou scénu, poněvadž ukázal, že jedná jenom na objednávku a jeho slova jsou propaganda, nikoli snaha o nalezení pravdy,“ konstatuje Petr Žantovský.
Dokument s názvem „Charta pracovníka České televize“, který vzniká ve veřejnoprávním médiu, pobouřil některé jeho zaměstnance. „Přišel s tím ředitel České televize Jan Souček. Má vyjadřovat jakési povolené, či zakázané území pro pracovníky České televize. Nejdřív mi připadalo, že je charta zbytečná, protože jen upřesňuje to, co je uvedené v Kodexu pracovníka České televize. A ten je díky zákonu přijatému Sněmovnou součástí pracovní smlouvy každého pracovníka ČT. Ale pak jsem změnil názor, když jsem si položil otázku, proč vlastně charta vznikla. Pravděpodobně, a to nevím od pana ředitele ani odjinud, to si domýšlím, vznikla z neporozumění. Z neporozumění textu, co je v zákoně č. 483/1991 Sb. o České televizi ze 7. listopadu 1991, a také z neporozumění Kodexu, který byl přijat Sněmovnou jako součást legislativního balíčku týkajícího se veřejnoprávní televize,“ domnívá se mediální analytik.
Česká televize patří těm, kdo v ní pracují. A co Budvar?
Míní, že oba dokumenty, které charta doplňuje, jsou samy o sobě velmi dobře vystavěné. „Zejména zákon č. 483/1991 Sb., který už ve svém druhém paragrafu jasně definuje, co to je veřejná služba v médiích. O tom se dohadujeme pomalu čtvrtstoletí a nejsme schopni se na tom dohodnout, každý na to má vlastní názor. Asi největší rvačka o tyto názory byla v období takzvané televizní krize na přelomu let 2000 a 2001, kdy vystoupil Karel Schwarzenberg s nesmrtelnou větou: ‚Česká televize patří těm, kdo v ní pracují.‘ Mně to od feudála přišlo jako velice originální názor, protože je přece v protikladu k čemukoli, na co jeho rod po staletí přísahal, na nedotknutelnost soukromého vlastnictví a panování nad ním. A najednou nějaký kníže říká, že stávkový výbor si může opanovat to území majetkově vymezené úplně jinak, ačkoli se na něm nijak nepodílel, kde je jen zaměstnán, tak naráz může rozhodovat o tom, co se na něm bude dít,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník