Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa nechat zabít íránského generála Sulejmáního jste označil za chybu. Prosím, vysvětlete podrobněji, v čem podle vás spočívá ona chyba?

Myslím, že zabití Sulejmáního, který nebyl žádným beránkem a neznamená důvod k zármutku, byla kulminující chyba s ohledem na to, jak Donald Trump po zvolení prezidentem začal politiku proti Íránu velmi agresivně tím, že vypověděl jadernou smlouvu. Částečně jde o úlitbu Saúdské Arábii, z velké míry je to úlitba Izraeli a možná, že se Donald Trump domníval a chtěl smlouvu rozjednat znovu a zahrnout do ní i další věci, jako je vliv Íránu na Blízkém východě a jeho raketový program. Snad nemůže myslet vážně, že by byl schopen to prosadit. Blízký východ lze charakterizovat bojem o to, kdo jej ovládne. Šíitský Írán, nebo sunnitská Saúdská Arábie.

Jsem přesvědčen, že špatná smlouva je lepší než žádná smlouva. Na vypovězení smlouvy reagovala opatření Íránu, částečné obohacování uranu na čtyři procenta, teď již úplné odstoupení, sankce Donalda Trumpa, zvýšení napětí na Blízkém východě, útok na saúdskoarabská ropná pole, sestřelení amerického dronu a došlo také k útoku na americkou ambasádu v Bagdádu, což samozřejmě všechno eskalovalo v útok a zabití Sulejmáního. Já jsem přesvědčen, že Sulejmání byl pro Írán člověk velmi důležitý, který naplňoval politiku duchovního vůdce ajatolláha Chameneího a byl schopen prosazovat přesně ten vliv Teheránu v oblasti Blízkého východu, jaký by si Teherán představoval. Chvíli byl nepřítel, chvíli spojenec, pak zase nepřítel. Jeho figura se objevuje už z doby íránsko-irácké války, kde skončil jako velitel 44. divize. Velmi umně organizoval bojůvky v zemích jako Irák, Sýrie, Libanon, ale zároveň těmi bojůvkami, kdy byl spojencem, pomohl porazit Islámský stát. To je potřeba říci.

Fakt, že byl v hledáčku Američanů, v jejich zorném poli už dlouhou dobu, jsem zmínil. Ale v takto zjitřené situaci se jednalo o chybu, protože sice ani jedna strana nechce jít do války, ale Teherán si nemůže dovolit nereagovat – a také již dnes reagoval. A tady se obávám, že by se eskalace mohla vymknout z kontroly, proto si myslím, se celkově jednalo o chybu. Možná byl jiný způsob – nevím jaký – jak dát Teheránu najevo, že takhle už ne.

Ve vojenském střetnutí by Írán byl limitován. Nestudoval jsem, co všechno je v oněch 52 cílech, Spojené státy by měly samozřejmě navrch, ale Írán může poškodit americké zájmy na řadě míst, nejen Blízkého východu, a z tohoto pohledu je současná eskalace chybou.

Jaké události tedy očekáváte? Mluvíte o destabilizaci regionu, vyostření akce–reakce, americké jednotky by měly opustit Irák, došlo k útoku na dvě letecké základny Spojených států…

Má to několik rovin. Já začnu u americko–irácko–íránské. Už invaze George Bushe mladšího znamenala zásadní změnu poměrů sil na Blízkém východě, kdy byl menšinově sunnitský Irák hrází proti rozšiřování šíitského vlivu z Íránu. Tím, že padl Saddám Husajn, má Írán v mnohém navrch, byť se to ne všem Iráčanům líbí. Už tohle je pro Irák destabilizační problém. Pokud Američané odejdou vojensky z Iráku, pak by se dalo říct, že byl Irák z velké většiny darován Íránu. A vliv Íránu ještě více posílí s negativními dopady na Irák jako takový, tedy sunnitskou část a kurdskou populaci v Iráku. To je jedna rovina.

Druhá rovina – destabilizační – závisí na tom, jak se oficiální místa Teheránu rozhodnou eskalovat pomstu za smrt Sulejmáního. Je však nutné jasně říci, že dnešní útok na dvě letecké základny Spojených států na území Iráku představuje nejpřímější konfrontaci Spojených států od revoluce v roce 1979, byť prohlášení íránského ministra zahraničí lze vnímat jako snahu ukázat, že dále postupovat nechtějí. Teď tedy záleží, jak útok vyhodnotí Spojené státy a co udělají. Uvidíme, jestli půjde o další útoky proti americkým vojákům v regionu, zda to budou kybernetické útoky, nebo blokování lodí v Perském zálivu a podobně. To je rovina oficiální.