Kde vás zastihl 17. listopad 1989? Pamatujete si to ještě přesně?

Sedmnáctého jsem byl ještě v Bratislavě a 18. jsem cestoval do Prahy, kde byl tzv. herecký koncert ve Smetanově síni Obecního domu, kde se odehrály monology českých a slovenských herců. Měl jsem tam mít monolog z Feldekovy upravené hry Mizantrop; byli tam Radovan Lukavský, Daniela Kolářová, Jan Kačer, Viktor Preiss, Jana Štěpánková, od nás Elo Romančík. Představení začalo o čtvrté po poledni, ještě ve dvě – dvě hodiny předtím – bylo zasedání představitelů pražských divadel k událostem, které se odehrály v noci ze 17. na 18. listopadu. Ještě před tou 16. hodinou jsem chodil po Praze, viděl jsem svíčky na chodnících, krev na Národní třídě, všude studenty, policisty, houfy mladých lidí. No a v 16.30 – tedy půl hodiny po začátku představení – k nám přišel Jiří Křižan a Vladimír Kratina s tím, že skončila schůze v Realistickém divadle a že se rozhodli i herci z divadel, že jdou do stávky. Přišli nám navrhnout, abychom i my zastavili představení, tak jsme ještě nechali Radovana Lukavského, aby přednesl monolog Hamleta. My jsme napsali nějaké prohlášení a těm přibližně tisíci lidem jsme to přečetli. Na tu chvíli nikdy nezapomenu – lidé se smáli, plakali, objímali se. Byli jsme první zrušené představení v Československu. Osud chtěl, abych při tom byl od samého začátku. Večer jsme už potom rušili představení, rockové koncerty po celé Praze. Volal jsem do Národního divadla, kde se představení nepodařilo zrušit, prohlásili mě za blázna, a v Bratislavě se tehdy ještě hrálo.

Události nabraly 17. listopadu velmi rychlý spád, vznikla VPN, vy jste se stal tribunem sametové revoluce na Slovensku, ale pár hodin, či dokonce dní po událostech na Národní třídě ještě vůbec nic nebylo jasné. Milice v plné zbroji, vojsko čekalo jen na rozkaz, veřejná bezpečnost připravená... Neměl jste tehdy strach? Na té tribuně to nebylo vidět...

Vůbec nic ještě tehdy nebylo jasné. Ostřelovači, armáda, milice a okupantské vojsko byly v pohotovosti. Osobně si myslím, že nás zachránily dvě věci. To, že Sovětský svaz a Michail Gorbačov dali ruce pryč a řekli: „Řešte si to sami.“ Druhá věc je ta, že na náměstích v Bratislavě byly statisíce lidí, ve středu už to bylo skoro 50 tisíc, později i 80 a dokonce i 100 tisíc, a to každý večer. Zodpovědní se báli zasáhnout, a udělali dobře, protože by to byl masakr. Ale vše bylo připraveno na zásah. Ústřední ředitel Slovenské televize Jaroslav Hlinický dokonce zamkl nějakého strážníka, sebral mu zbraň... A my jsme měli zprávy, jak se přeskupují vojska. Čili to tehdy viselo na vlásku.

Takže kdy jste měl skutečně ten strach?

Měl jsem strach hned na začátku. Když jsem vystoupil na sochu Hviezdoslava – to bylo v neděli 19. večer, když jsem se vrátil z Prahy. Když jsem šel nedávno kolem té sochy, tak jsem si uvědomil, že jsem musel být v dobré kondici, když jsem tam vylezl (smích), neboť to není jednoduché... A když jsem tehdy viděl ta policejní auta všude okolo, vystoupil jsem s prohlášením ze závěrů z Obecního domu, i s tím, co napsali na DAMU, VŠMU a FAMU, a tak jsem si řekl: „Ještě mluv, mluv, neboť možná mluvíš naposledy a v jednom z těch aut odjedeš...“ Ale policajti mě nechali odejít. Nic se naštěstí nestalo. Ale ten strach jsem potom ztratil a začalo mi to být jedno. Toho, čeho jsem se tehdy jedině skutečně bál – to byl strach o mého malého syna, který měl tehdy sedm let. Chodily mi anonymy, telefonáty, dopisy, že jej zabijí. Tak jsem musel využít kamarádů, i do školy chodil dva týdny s nimi. Oni se nám spontánně přihlásili jako ochranka karatisti – Boris Mlsna a Dano Liška a desítky dalších – dodnes jim za to děkuji. Stovky hodin s námi strávili, provázeli nás do Prahy, z Prahy, dávali pozor u tribun, na jednotlivých setkáních VPN či na VŠMÚ nebo v Mozartově domě.

Co byste dnes udělal jinak, kdybyste mohl vrátit čas dějin a chod událostí o víc než 25 let zpět? Nebyla sametová revoluce až příliš sametová? Neměla se mnohem razantněji vypořádat s minulostí a jejími představiteli?

Určitě měla a měli jsme být důslednější! Měli jsme vzít zodpovědnost, jít do ústavních funkcí s plnou zodpovědností. Měli jsme prosadit ne právě pomstu, ale jistý akt spravedlnosti. Tam jsme udělali velkou chybu. Měli jsme potrestat hlavní viníky, z nichž se mnozí dožili vysokého věku. Přitom zradili tento stát, tuto zemi a byli v čele zločineckého režimu, který zavraždil stovky lidí, postřílel je na hranicích, umučil ve vězeních. My jsme se nevypořádali s minulostí, protože dodnes se najdou cynici, kteří říkají: „Však vlastně to nebylo až tak zlé, byly sociální jistoty...“ To je výsměch. Akt spravedlnosti se jednoduše nevykonal. Měli být odsouzeni, později možná propuštěni, ale ten akt spravedlnosti měl proběhnout. Aby lidé viděli – ano, dostal, obrazně řečeno, 150 let – za tři týdny jej propustitili, v pořádku, ale trest dostal. Mělo to být označené jako trest, tak jako byl Norimberský proces, ačkoli žádný trest smrti bych určitě nechtěl.

POLITIK

Jaký byl podstatný rozdíl mezi vývojem v Česku a na Slovensku? Ze začátku tahaly OF i VPN za stejný provaz, později začaly kompetenční spory, potom přišla i pomlčková válka... Dala se taková federace – či spíše společný stát – udržet, jak to v té době chtěli například i Václav Havel, Alexander Dubček, Petr Pithart, dokonce i Vladimír Mečiar?

Pomlčková válka začala ještě někdy na jaře v roce 1990, když jsme ještě jakože tahali za stejný provaz. Vše se dá udržet, ale na každé straně musí být pochopení, trpělivost, snaha obou stran. Nechci konkretizovat nějaké detaily, ale za jistých demokratických podmínek by se to udržet dalo. Příkladů máme hodně: Španělsko a Katalánsko, Belgie – Valonsko a Vlámsko, Velkou Británii a Skotsko. Drží to, ale – za jakou cenu a s jakými problémy? Nyní si ale musíme položit klíčovou otázku: Co bylo třeba udržet? Jsem absolutně přesvědčen, že klíčové jsou dobré vztahy mezi Čechy a Slováky. A pro ně bylo potřebné vytvořit takové podmínky, aby se stabilizovaly a aby trend dalšího vývoje byl pozitivní.

A to se podle vás nestalo?

Ne, nestalo. Čili bylo potřebné rozdělení, neboť nebyl možný kompromis, který by uklidnil situaci a který by z té bolševické komunistické „federace“ udělal to, co chtěl i Václav Havel. Tedy autentickou federaci, ta nikdy v Československu neexistovala. Je dobře, že jsme zrušili byrokatickou, prohnilou bolševickou administrativu, která neměla čas adaptovat se na demokratické poměry; a nebyli na to připraveni ani lidé, aby to zvládli. Bylo proto důležité zachránit dobré vztahy – a to se podařilo. Až na drobná nedorozumění, která vznikla bezprostředně po rozdělení, tak většina rozumných lidí, mladých a postupem času i starších říká – ano, byl to dobrý a rozumný krok.

Vy jste byl těsně po listopadu 1989 poradcem prezidenta Václava Havla, ale nevydržel jste na Pražském hradě příliš dlouho. Proč? Byly už tehdy takové názorové rozpory, pro které jste se neztotožnil s vaší misí? Jaké byly vaše vztahy s Václavem Havlem?

Vynikající. To nebyl důvod toho, že jsem tam nevydržel dlouho. V červnu 1990 byly první svobodné a demokratické volby, kterých jsem se zúčastnil. Bylo nevyhnutelné, abych se jich zúčastnil nejen já, ale i Alexander Dubček, Milan Čič nebo Ján Budaj. Neboť Veřejnost proti násilí (VPN) by nevyhrála volby a bylo potřebné být tady na Slovensku. Když jednou vyhrajete volby, to je stejné, jako když si půjčíte peníze. Tak to osobně vnímám. Je třeba je vrátit... Měl jsem plnit volební sliby jako poradce prezidenta? Nebo se vrátit do divadla. Osobně jsem nechtěl jít do politiky, ale vnímal jsem to jako nevyhnutelné.

Nakonec ještě na začátku roku 1990 jste se stal děkanem Divadelní fakulty na VŠMU...

Ano, dělal jsem to asi půl roku, udělal jsem, co bylo třeba, restrukturalizaci, rekonstrukci pedagogického sboru. To se samozřejmě nedalo vše zvládat, když jsem současně fungoval jako poradce, musel jsem dokončit ještě filmy, které přerušil listopad 1989 – s Karlem Kachyňou, s Petrem Weiglem, s Jiřím Svobodou – čili jsem toho měl na bedrech hodně.

Ale vraťme se tedy k volbám v červnu 1990...

Ano, dostal jsem v nich okolo 250 tisíc „kroužků“, tak to byla zodpovědnost a musel jsem vzít nějakou ústavní funkci. Stal jsem se „ministrem bez křesla“ ve slovenské vládě (první Mečiarově vládě – pozn. aut.), mezinárodní vztahy jsem začal zakládat asi měsíc či dva potom, když jsem ze zahraničního oddělení Úřadu vlády SR udělal základ Ministerstva pro mezinárodní vztahy. Dostali jsme se do Sdružení evropských regionů, což ale nebylo celkem správně pochopeno například u tehdejšího federálního šéfa diplomacie Jiřího Dienstbiera i jiných českých politiků, protože šlo o regionální spolupráci, a ne o státní zahraniční politiku. Jinými slovy, bylo mojí povinností tehdy jít do vlády.

Na začátku roku 1990 jste umožnili bývalým komunistům Milanovi Čičovi či Mariánu Čalfovi, aby stáli za VPN v čele slovenské, resp. federální vlády. Proč? Nechtělo to od začátku úplně jiné lidi? Nebyla už toto chyba, že se později na Slovensku dostali do politiky tací, kteří byli po dobu revolučních změn v pozadí a najednou se tu objevili a vytěsnili lidi z tribun?

Bylo potřebné vzít do rukou ústavní zodpovědnost. Na druhé straně bylo třeba respektovat dohodu. Jelikož jsme nechtěli krveprolití, protože oni nestříleli, tak my jsme nechtěli věšet – obrazně řečeno. Tak jsme se dohodli 60 ku 40, že sestavíme provizorní vlády a parlamenty a budou svobodné volby. No ale za těch pět měsíců získali jistou popularitu. Nakonec, Mariána Čalfu si vybral Václav Havel, neboť potřeboval někoho, kdo se v té práci vyzná, protože on sám se v ní nevyznal. Čalfa vycházel tehdy vstříc, je to inteligentní a též velmi šikovný člověk, který tehdy velmi věcem pomohl.

Nakonec Marián Čalfa společně s Milanem Čičem patřili v té době mezi nejpopulárnější politiky u nás.

Ano, Čiča jsme si též tehdy vybrali z více lidí, které nám nabízeli do slovenské vlády. A Čič se tomu nikdy nezpronevěřil. O tři měsíce později už hovořil „naše revoluce“... V pořádku, ale musím opět zopakovat, že se stal členem VPN. Byl to vnímavý, senzitivní a inteligentní člověk, který v mnohém ohledu pomohl k tomu pokojnému přechodu. Kdyby tam byl někdo jiný, rázný, tak to mohlo vypadat úplně jinak.

Vzpomínal jste Milana Čiča, představitele starého režimu. Kromě něj byl tehdy už předsedou SNR jiný jeho představitel – Rudolf Schuster. Připouštíte, že zásluhou těch dvou u nás netekla krev a přechod na nový režim byl takový, jaký byl?

Vycházeli vstříc. Jedno je pravda, že u Schustera jsme se potkávali, tam jsme vybírali z různých kandidátů na předsedu vlády, a tam jsme se rozhodli, že to bude Milan Čič. Toto Schuster umožnil, ale je třeba též říct, že jinou šanci ani neměl. Protože kdybychom tehdy řekli: „Zítra tu už nebudeš,“ tak by tam nebyl; byli bychom jmenovali někoho jiného. Jedno je tedy jisté, že v listopadu a v prosinci těsně po revoluci se mě Rudolf Schuster ptal: „Mám ještě zůstat?“ Nejméně desetkrát mi tuto otázku v průběhu toho období položil. Čili stačilo tehdy říct „ne“ a byl by tam někdo jiný... Ale vycházel vstříc dohodám, pomáhal, reálně chodil i na VPN, byl součinný. Mám s ním i dnes normální a dobrý vztah.

Pojďme k jiné důležité osobě toho období – Vladimíru Mečiarovi. Ze začátku jste jej podporoval, nejprve dostal důvěru VPN jako ministr vnitra, po volbách v červnu 1990 dokonce jako slovenský premiér. Proč jste mu tehdy věřil?

Byl tehdy velmi připravený a velmi důvěryhodný. Proto člověku věříte. Ale chci zdůraznit: Já jsem neobjevil Mečiara, objevili ho chlapci z VPN, ať se k tomu přizná ten, kdo to byl, já byl tehdy v Praze. Mně ho představili až v květnu 1990.

Kdo ho objevil?

Nevím. Gál? Dubček? Ale to není otázka na mně, kdo ho objevil. Neměli tehdy ministra vnitra, tak hledali. Když mi ho v tom květnu představili, tak většinou s dovětkem: „Je to génius...“ A dali ho do mého volebního týmu na volby. Takto jsem se seznámil s Mečiarem. Obrazně řečeno – já jsem nevypustil džina z lahve, někdo ho udělal ministrem vnitra a téměř unisono dostal hlavy vedení VPN na funkci předsedy vlády, tedy ne těsně, jak to někdy zaznívá. Bylo mnoho návrhů, mimo jiné Slavomír Stračár, Miro Kusý, já, Jano Langoš. Každý z kandidátů něco řekl, jak si to představuje. A potom přišel Mečiar a všichni jsme zůstali s otevřenými ústy. Právě po něm jsem měl následovat já, tak jsem si řekl, že už to není třeba. Všichni, možná až na jednu, dvě výjimky tehdy na VPN řekli „ano“... Čili jsem ho viděl jednou týdně ve vládě, kde byl absolutně připravený, často věděl o materiálech víc než kterýkoliv z ministrů, což bylo neuvěřitelné. Takže já jsem protestoval jenom tehdy, když toho džina chtěli strčit zpět do lahve. To se už nedá. Neviděl jsem k tomu žádný důvod, žádný argument. To, že byl nevyzpytatelný, to je pravda. Byl jsem také při tom, když říkal více funkcionářům: „Tak to vemte, vemte funkci předsedy vlády, já to položím zítra, když to někdo vezme.“ Nikdo do toho ale nešel.

ROZDĚLENÍ SPOLEČNÉHO STÁTU

Pamatuju si to jako včera, že v únoru 1991 ještě Vladimír Mečiar obhajoval v ČST udržení společného státu, možná ne jako federace, ale jako konfederace. Kdy se u něho tak radikálně změnil názor a začal prosazovat vytvoření dvou samostatných států?

My jsme se setkali proto, abychom vyřešili to, čím se do té doby nikdo nezabýval, tedy ani Čarnogurského vláda, zkrátka normální vztahy. Normální federace, paritní zastoupení v politických orgánech, ne dva ku jedné a podobné nesmysly. Rozdělení nebyl akt nepřátelství. My jsme jen chtěli uspořádat vzájemné vztahy a vytvořit funkční společný stát. Ale nedohodli jsme se! Nikdo tam nepřišel s tím, že jdeme něco dělit. Zjistili jsme, že nejsme schopní se dohodnout na základních principech fungování. Nakonec to byl Václav Klaus, který první řekl: „Než nějaké experimenty, tak to raději dva suverénní státy.“ To bylo někdy na podzim roku 1992 po mnohých setkáních, na kterých jsme do té doby hledali dohodu.

Nálada mezi občany federace byla v polovině roku 1992 taková, že kdyby bylo referendum, tak se společný stát nerozdělil. Vy jste souhlasil s tím, že takový klíčový akt ve společných dějinách se odehrál bez vůle lidí, tedy bez referenda? Jak jste hodnotil to, že za nás rozhodli dva lidé – Klaus a Mečiar?

Ale to vůbec není pravda, že rozhodli dva politici, protože kdyby byli jen sami dva, tak by nerozhodli o ničem. Byly za tím týmy lidí, federální parlament, takže takto je to nemožné formulovat. O čem by bylo referendum? To jsou už dávno vysvětlené věci. V jedné republice by to dopadlo tak, že souhlasíme, a v druhé, že nesouhlasíme. Jedna republika by tím ztratila právo na federální majetek! Takový byl zákon. To za prvé. Za další, připusťme, že máte pravdu a že mělo být referendum a že chceme být spolu. Ale to nebyl náš problém, problémem bylo – jak. Problémem byla například otázka; položte otázku na takovéto referendum. Nebyly vyřešené vzájemné vztahy a ty by referendum nevyřešilo. Proto to bylo správné a dobré rozhodnutí. Pokud i dnes někteří říkají, že sice bylo legální, ale nebylo legitimní, myslím si, že nemají pravdu. Kdo to měl legitimizovat? Necelé tři roky po tom byly volby, vyhrál Klaus, vyhrál Mečiar. To byla politická legitimizace toho aktu předtím! To bylo jakoby „dodatečné“ referendum, obrazně řečeno, protože ty volby byly jednoznačné. Kdyby to lidé vnímali jinak, tak by i volby dopadly jinak. Kdyby rozdělili „milovanou federaci“, která nikdy ve skutečnosti federací nebyla – a to je třeba za každou druhou větou zdůraznit, vždyť to nebyla federace (!) – je to asi stejná pravda, jako že SMER je socialistická strana.

Proč si to myslíte?

Vnímejme i nějaký kontext, kdy se to odehrálo. Postsocialistické, konfederativní, či „federativní“ uspořádání, jako Sovětský svaz, Jugoslávie a Československo, to byl jeden balík. Akorát, že u nás jsme to dělali kultivovaně, což nám dodalo obrovskou prestiž v zahraničí. Na pozadí špinavé války v Jugoslávii, občanských válek v bývalém Sovětském svazu najednou přišlo světlo. Z tohoto pohledu jsme v podstatě zůstali spolu, ve společné Evropě. Nemáme sice jednu administrativu, protože už bychom se dávno nenáviděli, ale zachránili jsme vzájemné vztahy! My, kteří jsme se spojili v roce 1918 a pomohli jsme si tehdy navzájem, tak od té doby se to přežilo. Skončilo to, jako kdysi Rakousko-Uhersko, rozpadlo se to zevnitř, ztratilo to opodstatnění takové existence za takových podmínek. Nikdy tu nebyla federace, sice to nazýváme federací, ale nikdy to nebylo vyřešené. Byl to navenek stále „jeden stát, jeden národ“, což je nesmysl! I když se formálně vytvořily dva státy, nebylo to demokratické, v praxi tady vládla jedna společná komunistická strana, ne dvě vlády.

Kdy jste se názorově definitivně rozešel s Mečiarem?

Když jsem s ním byl častěji, a ne ve vládě. Tehdy, když jsme odešli z vlády, založili jsme HZDS, zprvu to nebylo setkávání se jednou týdně ve vládě, ale každý den na celkem jiné bázi. A tehdy jsem poznával jeho skutečné činy a smýšlení. Rozcházeli jsme se názorově; on dělal samostatně, jinak, než jsme se dohodli předtím, obklopoval se lidmi, se kterými jsme my ostatní nechtěli komunikovat. Stavěl nás před hotové věci, se kterými jsme nesouhlasili. První otevřený konflikt byl už v prosinci 1991 a chtělo nás odejít z HZDS více – Michal Kováč, Rudolf Filkus, Augustín Marián Húska a já – tedy všichni místopředsedové. Jakžtakž nás „ukecali“ na grémiu, přemluvili nás, abychom zůstali do voleb, že po nich se to všechno změní, že budou kontrolní mechanismy, bla-bla-bla... Potom byly volby, ale to už je další kapitola. Nenaplnilo se to, na čem jsme se na vzpomínaném grémiu dohodli. Došlo k rozdělení, stal jsem se ministrem zahraničních věcí a dospěl jsem k přesvědčení, že nemohu obhajovat některé věci, výroky – a nastaly konflikty. To už byl celkem otevřený spor.

Proč jsme na Slovensku nebyli schopní přijmout lustrační zákon? Bývalí agenti a spolupracovníci StB se infiltrovali prakticky do všech sfér veřejného života. Považujete to za chybu? Poláci tak udělali dokonce až koncem 90tých let...

Samozřejmě, že to byla chyba. Zákon byl přijat i na Slovensku, jenže jsme neměli prováděcí předpis, čili ten zákon se u nás „neuskutečňoval“. Zmanipulovali to tak zřejmě ti, kteří se obávali lustračních prověrek a osvědčení. Byla to skutečně obrovská chyba

Dobře, tak proč jste se později, když jste byl u moci, nepokusil o uplatnění této právní normy?

U nás to nebylo přechodné. Kým byl Mečiar, je jasné. No a když nastoupil v roce 1998 Dzurinda, vládli jsme společně se Stranou demokratické levice (SDL), neměli jsme většinu. Nebyla nikdy politická vůle, ani politická většina, protože těch komunistů tam bylo stále hodně, ať už se nazývali tak neb onak, aby se uskutečnily tyto základní liberálně-demokratické změny.

MEČIAR, EU A NATO

V letech 1992–1993 jste byl ministrem zahraničních věcí SR, tedy v Mečiarově druhé vládě. Jak jste ve světě vysvětloval partnerům, že Československo se rozpadá? Musel jste vynaložit hodně úsilí, abyste řekl – je tu nový subjekt, je tu nový stát?

V tom období vzniklo asi 25 nových států, čili v tomto kontextu to politici i vnímali. Jak jsem už vzpomenul, na pozadí těch federálních států, které se za velmi dramatických okolností rozpadaly, kultivované rozdělení nám otevřelo dveře všude. Byli jsme vítáni s úsměvem, s přízní a obdivem. Pokud někdo vypráví, jak bylo Československo za první republiky ve světě známé, tak to není úplně pravda. Podle mých poznatků pád železné opony, sametová revoluce, byly zásadními událostmi, které prezentovaly Československo v zahraničí. Celkem přirozeně se poté dobré renomé přeneslo na obě republiky.

V letech 1993–1998 jste se stal poslancem NR SR, ale už ne s Mečiarem, ale jako jeho oponent. Myslíte si, že kdyby u nás v té době nevládl Mečiar, tak bychom se stali součástí EU a NATO dříve? Víme, že se tak stalo až za prezidenta Rudolfa Schustera, když už byl premiérem Mikuláš Dzurinda...

Stali jsme se členy EU i NATO ve stejném čase jako ostatní, protože jsme ten hendikep doběhli. Spíš bych to řekl jinak: Kdyby byl býval pokračoval Vladimír Mečiar v takové formě vládnutí dál, nebyli bychom se stali ani členy EU, ani NATO. Určitě ne: Ale my jsme ten hendikep vymazali a prakticky jsme tam vstupovali společně v roce 2004.

Ve vládě Mikuláše Dzurindy jste byl v letech 1998–2002 ministrem kultury SR, tedy konečně jste asi byl jako ryba ve vodě. Nebo ne? Jakým premiérem byl Mikuláš Dzurinda?

Kultura je o penězích. A oprávněné požadavky kultury, obnovy památek jsou 20tinásobně vyšší, než jsou možnosti. Navíc je třeba říct, že všechny slovenské vlády nikdy nechápaly, nechápou a obávám se, že ani nebudou chápat funkci kultury ve státě. To platí skutečně pro všechny vlády, tedy i pro Mikuláše Dzurindu. Je třeba si porovnávat věci, třeba se porovnávat s Českem, Polskem, Maďarskem – s ohledem na počet obyvatel a výšku rozpočtu – je kultura u nás katastrofálně diskriminovaná. Rozpadají se tady památky, kultura živoří na okraji finančního zájmu státu. To je neodpustitelné! Vzdělání bez kultury nemůže existovat. Tvrdíme, že prioritou je vzdělání, ale vidíme, že školství a kultura je na tom nejhůře. Když jsem mluvil s kolegy z V4, je to neporovnatelné. Češi například udělali Rok české kultury ve Francii, který stál asi tolik, jaký byl roční rozpočet na celou kulturu na Slovensku. A povím ještě jeden příklad a tím toto téma ukončím: Při poznámce ve vládě, jaké je drahé slovenské divadlo, jsem si dal tu práci a spočítal jsem, kolik peněz z rozpočtu jde na slovenské divadelnictví. Přinesl jsem do vlády informaci, že město Brno má vyšší podporu z veřejných zdrojů na divadla než celé Slovensko. A dodal jsem: „Já se už stydím a styďte se i vy. A už nikdy neříkejte, že slovenské divadlo je drahé...“ To je strašné, to je katastrofa...

Pojďme nyní k tomu Mikuláši Dzurindovi. Jaké byly vaše vztahy, jaký byl premiér a politický partner?

V roce 2000 jsme společně s ním i s Ivanem Šimkem založili SDKÚ. A byl jsem místopředsedou SDKÚ a též ministrem kultury. A kdybych byl býval chtěl pokračovat, tak jdu do voleb a byl bych nadále v parlamentu nebo ve vládě. Ale rozhodl jsem se, že už pokračovat nebudu, teda já jsem se tak rozhodl. Ne kvůli Mikuláši Dzurindovi, ale kvůli jiným věcem. Politika už byla o něčem jiném. Byl bych se jinak díval na „skupinku“, na vyloučení Ivana Šimka či Zuzany Martinákové z SDKÚ. Byly by už asi začaly konflikty. Jistou autoritativnost, která se začala projevovat u Mikuláše Dzurindy, jsem už nebyl ochoten vnímat a tolerovat. Ale je třeba říct, že čtyři roky jsme vycházeli korektně, dobře a ve volbách v roce 1998 dokonce vynikajícně, vždyť jsem se stal členem jeho vlády. Jinak bych se nestal členem jeho vlády, kdyby mezi námi nebylo určité porozumění, a nezaložil bych spolu s ním SDKÚ. Myslím si, že splnil svou úlohu, škoda, že v době jeho druhé vlády se odehrály některé věci, ale to už nechci posuzovat.