Jste coby scenárista autorem dokumentárního cyklu Soumrak bossů, který pojednává o nejhorších případech slovenského organizovaného zločinu. Jde o nájemné vraždy, brutální vydírání, pašeráctví, násilnou kriminalitu, a to vše kvůli špinavému byznysu. Lze říci, že fenomén organizovaného zločinu v 90. letech na Slovensku výraznější než v České republice?

Je tomu skutečně tak. Na Slovensku byly pokusy vykládat původ organizovaného zločinu 90. let minulého století rozsáhlou amnestií, kterou vyhlásil po svém zvolení prezident Václav Havel. Tehdy začátkem roku 1990 vyšli z věznic nejen političtí vězni, nýbrž i klasičtí kriminálníci, včetně násilných zločinců. A mnozí se brzy vrátili do vězení zpátky. Jenže kdyby tomu bylo skutečně tak, že příčinou mohutného rozmachu organizovaných zločineckých skupin byla Havlova amnestie, měl přece stejný model vzniknout v české části federace. Leč nevznikl. Proč? 

Při natáčení první série s názvem Mafiáni jsem nebyl autorem scénářů, požádal mne až režisér Tibor Szilvási, původem z jižního Slovenska, abych mu s tím pomohl, neboť se scénáristou nebyl schopen pro neustálé konflikty pracovat. Tibor prakticky od studií na FAMU žije v Praze a reálie 90. let v slovenském kontextu vnímal jen z dálky. Potřeboval někoho, kdo se v problematice orientoval. Po jistém váhání jsem Tiborovi kývnul, řekl jsem si, že je užitečné zaznamenat 90. léta, popsat tehdejší poměry pro naši paměť i pro mladší generace. V těch původních scénářích se opakoval refrén, že gangsterské skupiny vytvořil Havel s jeho amnestií. Já tvrdil, že je to nesmysl, sice některé známé postavy zločinu vyšly ven na amnestii, leč drtivá většina zbojníků byli obyčejní mladí kluci, chodili do stejných fitness center jako já, potkávali jsme se, pomáhali při cvičení, komunikovali, tudíž jsem viděl, co jsou zač. Všichni chtěli rychlý úspěch, zbohatnout, mít krásná auta, spoustu hezkých holek, okázale platit za všechny, aby každý viděl, že na to má, no a to si žádalo neustálý, a hlavně výživný zdroj peněz. Nikdo jiný jim v tom čase první poloviny 90. let nemohl poskytnout víc než organizovaný zločin. Tak se mnozí přidali. A těch byla ve skupinách absolutní většina. Tibor dal vypracovat, aby měl jistotu, studii na jedné vysoké škole s otázkou, kolik propuštěných vězňů po Havlově amnestii přešlo na Slovensku do organizovaného zločinu. Odpověď zněla: čtyři procenta. Všechno ostatní byli ti mladí muži, jak jsem je znal, často se rekrutující z prostředí posiloven, silových sportů, zápasníci, kulturisté, boxeři, karatisté a podobně. Někteří si již před revolucí přivydělávali na diskotékách jako vyhazovači. Později přišli na to, že ty diskotéky si mohou koupit. Levně až zadarmo. Stačilo přitlačit na majitele. V posledních letech československé federace se nestihl zločin rozvinout do organizovaných struktur, i když nehluboké kořeny při různých příležitostech zapustil. Dalo by se to ilustrovat mnoha historkami a příběhy, obecně lze ale říct, že čím kalnější byly porevoluční vody, tím lepší podmínky byly pro zločin. Až po rozdělení federace a vzniku samostatného Slovenska nastaly ideální parametry pro rozkvět hierarchicky organizovaných gangsterských skupin s jasnou dělbou práce, terorizujících zejména podnikatele na všech úrovních. Prakticky všichni museli platit tzv.výpalné, tu ochranu před požárem, který založili gangsteři u těch, co se vzpříčili. Prvním základním kamenem organizovaného zločinu odlišujícím Slovensko od Česka – a nemluvme zde o modelu mafie italského původu, ten je založen na tribalistickém základu příbuzenských vazeb, širší rodině, až klanu – tedy základním kamenem slovenských skupin byly politické poměry, charakter vlád premiéra Vladimíra Mečiara. Jeho politický styl sám vykazoval znaky venkovského despoty, nerespektujícího zákony a vytvářejícího si vlastní ad hoc normy podle aktuálních potřeb. Pamětníci z let 1990–1992 budou hned vědět, na co narážím, jak vydíral politiky, porušoval ústavu...