V posledních dnech se toho v naší republice stalo poměrně hodně. Návštěva dalajlámy, prohlášení ústavních činitelů k Číně a jeho kritika, kauza Brady, demonstrace na Staroměstském náměstí, křik na příchozí na recepci na Hradě, výzvy k „týdnům občanského neklidu“… Co z toho všeho vyvozovat? Co tady koho trápí tak vážného? Lze říci, co je hybatelem této vzrušené doby?

Ukazuje se, občanská společnost není netečná a shromáždění několika desítek tisíc lidí na Staroměstském náměstí toho bylo příkladem. Jako hlavního hybatele vnímám prezidenta Zemana. Nikoli ale poslední dny či týdny. Je to dlouhodobá záležitost. Těch kauz prezidenta Zemana už bylo zkrátka přespříliš a pohár přetekl.

Miloše Zemana přinesli na Staroměstské náměstí znázorněného jako exkrement. Jistá část společnosti ho velmi nenávidí. Zaslouží si to prezident? A nepřehání už to jeho odpůrci trochu? Je to přece jen hlava státu, kterou si zvolila většina lidí....

Takové vulgární projevy odmítám. Jsem zastánce slušné, i když v tomto případě nutně tvrdé, konstruktivní kritiky založené na argumentech, nikoli na urážkách a vulgaritách.

Může se podle vás stát, že v příštích týdnech přerostou protesty proti němu, zahrnující i zmíněné pokřikování před Hradem, ve fyzické násilí? A nehrozí, že se proberou i Zemanovi příznivci a pojmou obranu prezidenta poněkud ostřeji? Nehrozí vlastně pouliční nepokoje? A jak situaci uklidnit? Nevygraduje vše 17. listopadu?

Fyzického násilí v ulicích se neobávám. Lidé, kteří se sešli na Staroměstském náměstí, nejsou ozbrojení chuligáni, ale obyčejní lidé, kteří zkrátka chtějí, aby náš stát byl reprezentován důstojně. Bez vulgarit, arogance, samolibosti a lží. V případě jakékoli snahy zneužít situaci radikály pak musí samozřejmě jednat policie.

A co se týká 17. listopadu, pietní akce a shromáždění budou organizovány jako každý rok. Tento den je spojen s jistými hodnotami, které naopak nejsou spojeny se současným prezidentem. A vzhledem k posledním přešlapům prezidenta Zemana je pravděpodobné, že zazní i kritika na jeho adresu.

Všechno vlastně tak nějak odstartovalo setkání ministra Hermana s dalajlámou. Schvalujete, že se s ním sešel? Podrazil vládu, když se s ním setkal oficiálně, což nečiní politici žádné ze západních zemí?

Je naprosto v pořádku, že se ministr Herman s dalajlámou sešel. V sousedním Slovensku tu odvahu měl dokonce sám prezident. Naopak by nebylo v pořádku, pokud bychom si nechali diktovat jinými státy, s kým se naši ministři mohou a s kým nesmějí scházet.

Co se týká onoho „podrazu“, z vyjádření jednotlivých ministrů je zjevné, že téma bylo diskutováno a žádný závěr či dohoda z něj nebyla. Z vyjádření tehdejší ministryně Válkové pak jasně zaznělo, že si pamatuje ostrou kritiku z úst ministra Hermana a jasné stanovisko, že pokud uzná za vhodné, s dalajlámou se setká.

Hodně diskutovaný byl i dopis čtyř ústavních činitelů. Bylo jejich vyjádření podle vás v pořádku?

Před rokem 1989 jsme byli vazaly Sovětského svazu a je smutné, že po 25 letech svobody nás čtyři nejvyšší ústavní činitelé tlačí opět zpátky do vazalství. Ptal bych se ale spíše na to, proč právě tito pánové přispěchali s tímto prohlášením, které bezpochyby nebylo nutné, a jaké jsou jejich pohnutky k takovému ponižujícímu činu.

Jak se vy sám stavíte k Číně a Tibetu?

Čína dlouhodobě porušuje lidská práva nejen v Tibetu. Šikanu křesťanů v Číně nebo situaci v Ujgursku (západní oblast Číny), kde je 8 milionů tamních Ujgurů terčem čínského útlaku, považuji za ještě větší zvěrstva, než se dějí v Tibetu. Tibet má tu výhodu, že je mediální známý. Nicméně je dobře, že čas od času najde někdo odvahu miliardové Číně nepodlézat a sdělit jasný názor, že lidská práva se dodržovat mají.