Poslední březnovou sobotu zasedli ve stejném sále v Římě, kde byla před šedesáti lety podepsána smlouva o založení EHS, evropští státníci. Kolik důvěry ve vás vzbuzuje jimi podepsaná deklarace, že EU by měla být za deset let bezpečná, prosperující, konkurenceschopná a sociálně odpovědná?
Předeslal bych, že nejsem žádný politik, žádný ekonom, že se na věci dívám selským rozumem a s takovou intuicí, kterou jsem se naučil možná u Indiánů. Tušit z nenápadného mráčku bouři nebo z nenápadného plížení jaguára nějaké nebezpečí. A v posledních dvaceti letech se má tušení často potvrdila. Na mě ty čtyři uvedené body-sliby působí jako neustálé mlácení prázdné slámy. Je to pořád dokola, stejná slova, stejné fráze, stejné myšlenky, není tam nic převratného. Když jsem před pár dny poslouchal ekonomku Ilonu Švihlíkovou, tak dokonce říkala, že z toho je cítit, že Evropská unie nemá pud sebezáchovy. Projdeme-li si ty čtyři body, tak vypovídají o tom, že to je ve skutečnosti úplně jinak, než nám slibují. Víme, jak je to s bezpečností, neexistuje žádná dohoda, jak se budou hlídat hranice nebo jestli se vůbec budou hlídat, jak budou pokračovat další migrace, nebo nebudou, jak se budou dělit lidé, nebo nebudou. Je tam tisíc otazníků, na které není žádná odpověď.
A co se týká prosperity. Prosperity koho? Prosperity korporací? Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsme měli dojem, že bude i u nás podobná prosperita jako v jiných zemích. Jistě, máme se dobře jako nikdy předtím, ale nelze se uchlácholit a nevidět, že se zde z toho profilují určité silné skupiny, které jsou bezohledné vůči ostatním. A konkurenceschopnost? Podle mě karty byly rozdány hlavně tím, jak jsme otevřeli hranice a vtrhly sem silné společnosti, právě ty korporace, které nám nedají šanci k nějaké konkurenceschopnosti. Pořád se nadává, co se za bolševiků vyrábělo špatně. Jistě, ale také si dobře vzpomínám, když se otevřely hranice, tak k nám z Německa jezdily davy nakupovat salámy, na které se nadávalo. Ruka trhu zlikvidovala naše firmy, z nichž některé byly dobré, ba i vynikající. Stavěli jsme například cukrovary po celém světě, v Jižní Americe, všude, ale ten cukr byl u nás úplně zlikvidován. Vždy jsem si myslel, že vyhraje, kdo má lepší výrobu a lepší cenu. Jak jsem zjistil, tak to tak není. Jsou tady příkazy, pokyny, co se bude a co se nebude vyrábět. Vypadá to naprosto jako RVHP, proti čemuž jsme se bouřili.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník