Před několika lety Českem otřásala kauza Barnevernet, kdy norský úřad odebral děti z péče paní Michalákové. V případu jste se angažovala vy a třeba také europoslanec Tomáš Zdechovský. Jaký je dnes, v roce 2019, výsledek?

Výsledek zatím žádný není, ta kauza stále běží a bohužel ještě asi dlouho neskončí. Z pohledu Evy Michalákové je výsledek zatím smutný, protože se svými dětmi nemůže být, nic o nich stále neví a českou vládu a premiéra marně burcuje k nějaké výraznější akci vůči Norsku. Formálně její případ v tuto chvíli leží u Evropského soudu pro lidská práva.

Z pohledu obecné obrany proti nehorázným praktikám organizace Barnevernet se ale podařilo dosáhnout obrovského pokroku. Rodina Evy byla jedna z prvních, která našla odvahu jít se svým příběhem na veřejnost, a také na to doplatila – její spor před štrasburským soudem není jen o právu na rodinný život, ale také o svobodě projevu, o svobodě bránit se zvůli úředníků veřejně a nebýt za to trestán. Dnes už se postižené rodiny kontaktují napříč zeměmi, své kauzy zveřejňují a přibývají žaloby ve Štrasburku, který se bude muset k norským praktikám nějakým zásadním způsobem postavit, buď je schválit, nebo odsoudit. Barnevernet je dnes předmětem nebývalé pozornosti mezinárodních médií a kritika na jeho hlavu se snáší i z řady mezinárodních institucí, např. z Rady Evropy. Norská vláda zatím stále strká hlavu do písku, zametá vše pod koberec a doufá, že se bouře přežene, zapomene se a vše půjde dál jako dosud. Dlouhodobě je ale pro Norsko tento stav neudržitelný. Pokud vím, zrovna tento týden se bude protestovat například ve Vídni.

Chci také poznamenat, že právo na rodinný život patří mezi základní lidská práva a je takto také zakotveno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Mohli pro věc paní Michalákové udělat víc vrcholní čeští představitelé?

Rozhodně ano. Veškeré kroky minulé i současné vlády se omezily na čistě formální postupy, nevidím za nimi ale jakoukoliv snahu věc skutečně zvrátit a rodině pomoci. Vláda přitom nekomunikuje s nějakou problémovou zemí třetího světa, ale s evropským spřáteleným státem, se kterým dokonce spolupracuje. Jenže to se paradoxně ukázalo jako nevýhoda. Jsem přesvědčena, že mnoha úředníkům a politikům jsou bližší peníze z norských fondů než snaha dostat dvě české děti z norské pěstounské péče. Aktuálně jsem zvědavá, jak naloží premiér Andrej Babiš se svým příslibem iniciovat v této věci společný postup s dalšími zeměmi Visegrádu a zda se alespoň trochu odliší od svého předchůdce v premiérské pozici. Nabízí se především spolupráce s Polskem, které má ve věci odebraných dětí s Norskem vážnou diplomatickou roztržku. Stále jsou zde nástroje dané mezinárodním právem.