Jedenáctého března uplyne deset let od podivné smrti bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče v Haagu. Myslíš si, že jeho smrt mohla být nepřirozená? Je známo, že těsně před svým odchodem adresoval Rusku dopis se stížností na špatné léky, které mohl dostávat...

Ano, blíží se desáté výročí smrti Slobodana Miloševiće, zkušeného právníka a bývalého prezidenta Srbska, souzeného pět let v Haagu trestním tribunálem pro válečné zločiny v Jugoslávii (ICTY), aniž ho mohl soud odsoudit pro jakýkoli konkrétní zločin. Péče o jeho chatrný zdravotní stav (vysoký tlak, postižení srdce) byla zřejmě zcela nedostatečná, jeho žádost o vyšetření a léčbu v jemu nabízené Moskvě byla zamítnuta. A tak byl jedno ráno nalezen mrtev - 11. března 2006 - ve své cele. Objevily se dokonce i zprávy, že Milošević byl vlastně zavražděn.

Miloševičův podpis je na mírové dohodě z Daytonu v USA na konci roku 1995. Ta ukončila občanskou válku na Balkáně. Proč se stal nakonec nepřítelem administrativy Billa Clintona? Jeho hájení srbských zájmů třeba proti americkému emisarovi Holbrookovi je pověstné. Byl Dayton jen zastávkou před záměrem zcela rozbít Jugoslávii?

Před desátým výročím smrti Slobodana Miloševiće, ještě neodsouzeného po pětiletém věznění v Haagu, bývalý velvyslanec USA v Bělehradě William Montgomery, v souvislosti s vydáním své knihy o událostech z té doby (2000-2004), poskytl rozhovor chorvatskému deníku Nacional, což může při troše šikovnosti kdokoli najít na internetu, kde Montgomery vykládal o tom, jak se dostal s jasným cílem do Budapešti v červnu 2000, ale ne jako člen US velvyslanectví. Na dotaz chorvatského novináře, s jakým cílem si tehdy americký diplomat „otevřel kancelář“ v Budapešti, odpověděl krátce, aby svrhl Miloševićův režim. I když sám neuvedl sumu v US dolarech, kolik to stálo, nepopřel slova chorvatského novináře o údajné ceně 100 miliónů US dolarů. Za takové peníze se dá udělat mnoho a dá se také koupit mnoho lidí. A částečně i tak vznikla do určité míry i mládežnická organizace proti Miloševićovi OTPOR (možná, že ne všichni z ní to tak chápali), která využila protimiloševićovské nálady u části obyvatel Bělehradu k velmi hlučným demonstracím a dopomohla k tomu, že OTPOR svou činností (později to někteří přirovnávali k činnosti na Ukrajině hnutí Majdan) přispěl k tomu, že Milošević uznal svou porážku v právě proběhlých volbách, ve kterých zvítězilo hnutí DOS (Demokratická Opozice Srbska), ve kterém bylo 18 různých stran a uskupení proti vládě prezidenta Miloševiće.

Pamatujeme dramatické okamžiky z roku 2001, kdy byl Miloševič unesen z Bělehradu do Haagu k tzv. soudu. Jugoslávie nebyla zemí, která vydává své občany do zahraničí. Dá se přesně říct, kdo tehdy na jugoslávské straně rozhodl o takové postupu? Pokud vím, tak tehdejší prezident Jugoslávie Vojislav Koštunica byl proti tomu. Myslíte, že pozdější vražda Zorana Djindjiče v březnu 2003 může nějak souviset s Miloševičovým vydáním?

Vítězem voleb byl skutečně velmi slušný a demokratický profesor Vojislav Koštunica, který se stal prezidentem Srbska. Zatímco jeho volební partner, profesor Zoran Djindjić, jenž strávil mnoho roků na Západě, hlavně v Německu, který se „přátelil“ s Clintonem, Tony Blairem, Schröderem, se stal v lednu 2001 premiérem Srbska. V době NATO agrese a 78 dnů ničení a zabíjeni v Srbsku letectvem NATO v roce 1999, pokládal toto Djindjić za logické, někteří ho proto pokládali za zrádce. Zcela nečekaně, zcela proti vůli prezidenta Koštunici a nejvyššího soudu, premiér Djindjić nechal Miloševiće převést letadlem do Haagu, kde ho předal Tribunálu ICTY. Prezident Koštunica toto tvrdě odsoudil, protože podle ústavy občan země nesmí být bez soudního rozhodnutí předán do zahraničí - a toto nebylo poskytnuto.

Nazýváte opakovaně soud v Haagu tzv. klokaním soudem. Miloševič se tam hájil sám a každý si může dohledat, jak se albánští svědci před jeho argumentací hroutili. Ani za pět let mu nedokázali nic. Takřka osm let je v Haagu Radovan Karadžič a pátým rokem generál Ratko Mladič. Oba dobře znáte z minulosti. O vývoji těchto procesů světová média víceméně mlčí. Proč?

Během soudu s Miloševićem, jehož kompletní záznamy byly k dispozici, i v populární bělehradské Politice, si Milošević svoji brilantní obhajobou časem získal uznání stále většího počtu lidí. Také i proto, že si lidé uvědomovali, že se obžaloba skutečně snaží Miloševiće svými postupy „duševně lynčovat“, jak se o to od samotného začátku snažil například vedoucí žalobce Geoffrey Nice. Ale díky Milošovićově výmluvnosti se jim to nedařilo, Milošević „svědky“ nejednou zcela zesměšnil svoji připraveností v debatě tím, že dokázal, že neříkají pravdu, že si vymýšlí. Při tom se řada lidí divila, protože v jednu dobu byl prezident Milošević dost na výsluní politiky Západu, USA, například během Daytonského diktátu, kdy se koncem roku 1995 plně účastnil jednání, kdy vlastně mluvil za bosensko-hercegovské Srby, jejichž vůdce Dr. Radovana Karadžiče, během jednání, vůbec nepustili ke slovu, zatímco muslimský předák Alija Izetbegović se plně jednání účastnil. Západ Miloševiće obviňoval jako hlavního viníka za občansko-etnicko-náboženskou válku v někdejší Jugoslávii (1991-95), když zapomněl na významnou roli, kterou v tom sehrál německý (Kohlův) ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, když v Maastrichtu 17. prosince 1991, za podpory Vatikánu, doslova dokopal Evropské společenství, ES (budoucí Evropskou unii) k deklaraci, směrnici k uznávání nových států, pokud si to přejí. Genscher uvedl, že ES uzná samostatnost všech republik Jugoslávie, které si to budou přát, pokud splní kriteria udávaných směrnic. Republiky byly vyzvány, aby do 23. prosince dodaly své žádosti a doklady k tomu. A pak že neměla propuknout občanská válka…

Ještě žijící exministr spravedlnosti v administrativě amerického prezidenta Lyndona Johnsona Ramsay Clark, který se podílel na Miloševičově obhajobě, opakovaně tvrdí: Historie bude Miloševiče posuzovat kladně. Jak byste ho charakterizoval pro historii Vy?

Sám Milošević nebyl nijak charismatický, ale postupem času se charismatickým stal, když nevzrušeně v rozpravě dokázal obžalobě, že její „svědci“ nemluví pravdu. Sám si pamatuji na Miloševićův projev na Kosovu 28. června 1989, v den 600. výročí Kosovské bitvy v roce 1389 na Vidov dan, tedy 28. června, plný mírných a přátelských slov o nynějším soužití lidu na Kosovu, když v té době před 600 lety Srbsko představovalo poslední hráz proti super agresivním Turkům, kteří pronikali do Evropy a když na poli Kosovu zahynulo prakticky celé srbské vojsko, včetně svého knížete Lazara, pomocného vojska bosenského krále Tvrtka a jednotek pravoslavných Albánců.