Do důchodu až v 67 letech. S takovým návrhem přicházejí statistici. Co na to říkáte? Nenarážíme už trochu, hlavně u fyzicky náročných povolání, na lidské limity? A bylo by to fér vůči lidem, kteří celý život pracovali a přispívali do sociálního systému?

Z jedné strany přemýšlejí v různých koutech Evropy o čtyřdenním pracovním týdnu, země bohatnou, včetně té naší, a na druhé straně naši politici chtějí zvednout věk odchodu do důchodu. Žijeme v době plné paradoxů. Vývoj technologií se rozvíjí násobně rychleji než naše mentalita, než je naše vnímání světa. Jasně, naše společnost stárne, ale zároveň jedna pracovní jednotka dokáže vytvořit větší bohatství. Na mě to působí, že pojem důchod půjde v dalších desetiletích do důchodu a nastane čas nepodmíněného příjmu, kdy budou pracovat stroje a ti lidé, kteří budou chtít od života víc, nebo i více finančních příjmů. Je to jen otázka změny myšlení jak od voličů, tak od politiků.

V tomto kontextu, jak se podle vás lidem v České republice žije? Mluví se o zvyšování životní úrovně, vnímáte to také tak? A co říci například na to, že i třicet let po revoluci existuje rozdílná kvalita potravin v zemích EU, bohužel většinou v náš neprospěch?

Česká republika by mohla být o mnoho bohatší, kdyby se lidem nepletla do cesty špatná rozhodnutí politiků a nesmyslné sumáře často protichůdných zákonů. Nicméně vše je věcí srovnání. Jsme chudší než Německo, bohatší než Rumunsko. Žilo by se u nás líp, kdyby politici nedělali vše proto, aby postavili své voliče proti sobě. Dalším naším nepřítelem je i závist a nepřejícnost. Jinak jsme skvělí lidé. A kvalita potravin? Před třiceti lety jsme byli potravinově soběstačná země s vysokou kvalitou. Dnes máme mnohem širší výběr s nižší kvalitou. Ale máme tu výhodu, že můžeme bezcelně jezdit nakupovat do okolních zemí levnější a kvalitnější potraviny. Kdo za to může? Náš naturel. Obecně jsme zvyklí se do ničeho neplést a jen brumlavě nadávat. Zbytek za nás řeší demokraticky zvolení politici. Nezbývá než nadávat na voliče.

Atmosféra v naší zemi je už několik měsíců poměrně napjatá. Někteří lidé, hlavně z umělecké sféry, mluví o strachu z ohrožení demokracie a svobody. Slova, „Co dělat? Pojďme do ulic“, režiséra Jana Hřebejka se objevila v kalendáři Revue Forum na rok 2019. S upozorněním na nutnost postavit se strachu ve společnosti se přidal například zpěvák Tomáš Klus. Máte také pocit, že je ve společnosti strach? A pokud, tak z čeho? Je ten pravý čas vyrazit do ulic?

Do ulic jsme měli jít už dávno, třeba kvůli nekvalitním a předraženým potravinám. Ale co naplat, když demokracie zvolila samolibého prezidenta už po dvakráte a premiéra, který je majitelem (koncovým konzumentem svěřenského fondu) chemicko-potravinářského gigantu, s přímým vlivem na Ministerstvo financí, jistě je tu prostor pro obavy. Státnímu úředníkovi to může být jedno, ale ostatním nemůže, protože se například podnikatelé, živnostníci či svobodné obory nemohou cítit komfortně. Mám ještě v hlavě slova i nebezpečný tón současné ministryně financí, když mluvila o podnikatelích a živnostnících přibližně před rokem. Ano, mnozí čestní lidé, kteří se živí nezávisle na státu, mohou mít obavy a strach. Bohužel většina lidí to tak necítí, a tím pádem se jich tyto obavy netýkají. U nás je přeci hluboce zakořeněná debilní myšlenka: nehas, co tě nepálí.

Máme před sebou volby do Evropského parlamentu, jak moc je podle vás ovlivní uprchlická krize a třeba i nepokoje ve Francii?

Všechno ovlivňuje vše. A politici, aby jim daňový poplatník zaplatil mocensky výhodný život a finanční zabezpečení, udělají vše, aby společnost a voliče ještě více šponovali, hrotili a rozdělovali rozséváním strachu v blátě virtuality současnosti. Přitom naši společnost čeká náročná budoucnost, ale kde v politice vidíme vizionáře? A nejen u nás. EU má značné potíže, ale naše země je na EU doslova závislá. Už nemáme v rukou většinu vlastní ekonomiky, nemáme dostatek sebevědomí, abychom si dovolili žít mimo EU. Takže nám nic jiného nezbývá než se držet u rekta Německa. Je to k zlosti, ale to je realita. Naše realita. Realita naší mentality. A za stav naší mentality nemůže ani Německo, ani EU. Další dekáda ukáže, jak se s tím popere nová generace.

Evropská unie se chystá zintenzivnit boj proti dezinformacím. Nová zpráva Evropské komise hovoří o tvorbě mezinárodní skupiny, která bude ověřovat fakta. Evropská unie tak přitvrzuje právě před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu, které by prý mohly být dezinformacemi ovlivněny třeba tak, jak se údajně stalo v případě referenda o Brexitu. Dělá Evropská unie dobře? Není namístě obava, že boj proti dezinformacím výrazně omezí svobodu slova?

Nevím, co si myslí čtenář těchto řádků, ale já jsem přesvědčen, že pro politickou garnituru kdekoli na světě je výhodný jakýkoli prostředek k omezení všeho. Nedávno to byla opatření proti terorismu, hyperkorektnost, teď je v módě obří jedovatý pavouk „Dezinformátor“. Vezmu to osobně: Kdo mi řekne, co je na světě dobré, co špatné, co správné a nesprávné? Žiju ze života svých předků a mí rodiče mi vštěpovali tyto základy. A já z podstaty věci nechci, aby mi něco podobného diktoval státem certifikovaný úředník. A nechci to pro své děti a vnoučata. Chce něco podobného čtenář těchto řádků? Mí rodiče ve svých osmdesáti letech poslouchají média ze všech částí světa, v angličtině i ruštině, a dělají si obraz světa dle své inteligence, charakteru a zkušeností. To je totiž jedna z mála možností, jak obstát ve světě, který už dávno upřednostnil lež před pravdou, právo nad spravedlností, hyperkorektnost nad běžností s návazností na historické kořeny. Jsme v období destrukce, nikoli tvorby. Ale jednou toto historie zase otočí a bude „normálně“, tedy i svobodně. Ovšem jen za podmínky, jestli to většina lidí chce. Jestli ne, pak mě osobně zřejmě čeká politické stíhání.