„Do Evropy se teď valí otevření nepřátelé, tedy vojáci džihádu, kteří mají za úkol zavést na starém kontinentu muslimskou víru. Jsou to mládenci ve vojenském věku, kteří oficiálně ztratili všechny identifikační papíry, ale všem jako zázrakem zůstaly mobilní telefony stále spolehlivě nabíjené kdoví odkud. Někdy táhnou pro větší efekt za ručičku mladičké děvčátko,což většinou není dceruška, ale jejich manželka a otrokyně,“ říká na úvod dvaaosmdesátiletá Marcela Čechová, která v  roce 1968 emigrovala do Austrálie a dodnes žije v Melbourne. Hned dopředu upozornila, že její názory nejsou vůbec smířlivé. Naopak. V Austrálii by se za ně prý mohla dostat i do vězení.

AIDS a tuberkulóza

„Další skupinou lidí, kteří migrují do Evropy, jsou zcela nevzdělaní černoši, kteří touží po lepším životě. Samozřejmě, pokud možno bez práce. Zmínění ‚chudáčci‘ se vyznačují hlavně tím, že neznají pojem pořádek. Válejí se po ulicích a přinášejí s sebou nemoci, na něž my bílí nemáme protilátky. Skončí to tím, že naše děti budou umírat ve školách nakaženy AIDSem a tuberkulózou. Třetí skupinou jsou ti, co mají tolik peněz, aby si mohli koupit vlastní bydlení a případně i byznys. Pokud je ještě u vás nemáte, budete je tam brzy mít. V poslední době se proslýchá, že se pohybují v okolí Olomouce. To se ale děje v Austrálii běžně. Z vyhlédnutého místa začnou vykupovat obchody a zaplní je halal sortimentem. Musí se denně modlit, takže si postaví mešitu. Bílí lidé se velmi brzy stěhují pryč z jejich dosahu a rádi jim prodají svá obydlí,“ pokračuje.

S islámem je hned hotová: „Jediná uchvatitelská víra je ta muslimská. Jedině Korán vyžaduje, aby se mu všichni bez výjimky vydali na milost. Jedině Korán vybízí k teroristickým akcím na území nevěrců. Jedině pro stoupence Alláha je žena otrokyní. Jedině Korán vyžaduje, aby se podrobila násilí. Jedině Korán vybízí ke zvěrstvům jako je ukamenování ženy, když jen pohledem zavadí o cizího muže. Jedině Korán zavazuje všechny muslimy k absolutní poslušnosti a nedovolí, aby se některý z nich stal takzvaně ‚hodným‘, tedy přítelem nevěrce. Ten, který se o to pokusí, přestane být správným muslimem a jeho odměnou je smrt.“

O Austrálii bez pohádek

Brexit dal podle ní Evropanům vynikající možnost následovat Anglii a zbavit se molocha Evropské unie. „EU je organizace, kterou nikdo nezvolil. Většina jejích úředníků a vládců se zvolila sama a necítí proto žádnou povinnost k občanům. Když je necháte a budete trpně přijímat všechny hlouposti, na které si vzpomenou, například, že guláš se druhý den už nesmí ohřívat, nebo že rum už se smí prodávat jen jako ‚Tuzemák‘, pak nakonec splněním požadavků ohledně přijímání ‚uprchlíků‘ Evropu zničí. Zatím má Evropa ještě možnost bránit se. Jestli ale nedojde k rychlému obratu, bude s ní konec a vaše dcery a vnučky budou chodit v burkách. Je to na vás,‘ podotýká krajanka Čechová.

Následně začne hovořit o své současné domovině a také to není žádná selanka. „Řeči o tom, že si Austrálie nenechá vpustit do země žádného muslimského nebo černošského uprchlíka, jsou skutečně už jen pohádkou. Původně tomu tak bylo. S uprchlíky z Evropy či třeba z Vietnamu nebyl žádný problém. Vietnamci, i když přijeli na člunech z komunistické země ilegálně, začali hned pracovat a začlenili se. Stejně je tomu i v Evropě. Nepřekážíme jeden druhému. Pouze cikáni sem začali přijíždět s cílem mít se dobře a s touhou nepracovat, ale brzy jim došlo, že třeba v Anglii se budou mít líp. Nikomu z Australanů nevadí buddhismus ani další jiné víry. Nejsou nebezpečné, neobtěžují, nechtějí diktovat, nechtějí zabíjet ostatní jen proto, že mají jiný názor,“ vysvětluje.

O australské politice

V souvislosti s politikou vlastní země začíná u Johna Winstona Howarda, který byl předsedou australské vlády v letech 1996 až 2007. „Za jeho vlády se podařilo zastavit příliv ilegálních přistěhovalců a udržet Austrálii v relativním bezpečí tím, že byli tihle ilegálové přesunuti na přilehlé ostrovy. Ovšem za to musela Austrálie zaplatit a platí vlastně dosud. Na druhou stranu jsme do Austrálie pouštěli z čistě ‚humanitárních‘ důvodů matky s nemocnými dětmi, tady jsme je léčili a potom za nimi nechali přivézt celé jejich rozvětvené rodiny, aby se jim nestýskalo, včetně starých babiček a dědečků. Ti lidé nikdy nepracovali a nikdo z nás, daně platících občanů, se nedozvěděl a nedozví, kolik to všechno stálo a ještě bude dál stát. Nikdo z obyčejných platičů daní neví, kdo rozhodl a rozhoduje o přílivů těchto újedníků. Neznáme je jmény, nic nevíme o jejich původu, ani o tom, co si mezi sebou při přijímání do Austrálie povídají. Víme jen, že naše velká města, jak Sydney, tak i Melbourne, jsou jich plná. Policie se mezi ně bojí chodit,“ říká.

„Po puči v liberální, tedy pravicové straně, kdy vyhodili dosavadního předsedu Tonyho Abbota, se stal předsedou vlády Malcolm Turnbull, v českém překladu ‚Otočnej Bejk‘. Pod jeho patronací pokračuje trend směrem k dalšímu přijímání nepracujících ‚uprchlíků‘ muslimské víry. Třeba v poměrně malém městě Bendigo ve Victorii najednou staví modlitebnu pro tři tisíce osob. Bílí protestují, ale marně. Turnbullova vláda se muslimům začala vysloveně klanět a návrh jeho předchůdce Abbota přijmout raději několik stovek křesťanských uprchlických rodin byl zamítnut, neboť by to prý nebylo politicky korektní. Navíc vláda schválila zákon, podle nějž se pod trestem vězení zakazuje hovořit nevlídně o vírách, aby se věřící necítili ponížení a uražení. Každý z nás ale ví, že toto nařízení je myšleno především na ochranu muslimů. Australané proto raději mlčí, než aby si vysloužili nálepku rasistů,“ rozebírá situaci u protinožců.

Obama a Trump

Když slyší, že by měli být Češi k migrantům smířlivější, protože také emigrovali z komunistického Československa, naježí se: „Téměř všichni z nás Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů či Italů, kteří jsme přijeli v roce 1968 do Austrálie, se okamžitě snažili uplatnit, pracovat, nebýt nové zemi na obtíž. Žádný ze členů mojí rodiny nebyl nikdy na nezaměstnanecké podpoře. Nežádali jsme o žádnou pomoc, učili jsme se pilně anglicky ve večerních kurzech. Byli jsme vládě Austrálie vděčni a většina z nás jí později zaplatila všechny výdaje s naší dopravou sem. Nikdo z nás nepřijel ilegálně, prošli jsme veškerými zdravotními i osobními prohlídkami. Jak tedy může někdo dnes přemýšlet tím způsobem, že by se Češi měli chovat lépe k ilegálním migrantům, z velké většiny muslimům? Tady přece nejde o migraci, tady jde o válku. Plánovanou válku, kterou v Čechách zřejmě jako první pochopil a popsal Karel Steigerwald v MF Dnes.“

„Já jsem na to tehdy odpověděla v článku pro časopis Polygon vydávaný nakladatelstvím Primus v Praze. Jde o řízenou válku, s jejímž účelem, tedy muslimizací Evropy, se už dnešní muslimští vůdci vůbec netají. Věřím proto, že Angela Merkelová, levicová politička původem z NDR, byla koupena. Pokud se některá země snaží za zlo ohrožující Ameriku vinit Ameriku jako zemi, měl by spíš vinit osobně prezidenta Baracka Obamu a jeho věrnou spolupracovnici Hillary Clintonovou, která mu přivedla do vlády mnoho muslimských poradců. Obama navíc dlouho váhal předložit jakékoliv doklady o tom, kde se narodil a studoval, aby mohlo být uznáno, že se narodil v Americe, nikoliv někde jinde. Takže, kdoví, jak to je,“ spekuluje.

Z toho podle ní vyvěrá ohromná popularita Donalda Trumpa, kandidáta na prezidentství: „Slíbil Američanům, že Ameriku vrátí zpět k její původní velikosti a vyčistí ji jednak od muslimů, ale i od drogových kartelů a zlodějsky založených černošských obyvatel. Ti s oblibou vyvolávají situace, kdy policie musí tvrdě zakročit, což vede k hromadným protestům s následným loupením. Teoreticky by Trump měl být schopen splnit svůj slib přivést Ameriku do stavu, v jakém byla při vládě prezidenta Ronalda Reagana. Nicméně nenávist levice, jejíž oficiální  představitelkou je Clintonová, je strašná. Všichni mají hrůzu z toho, že Trump by po vyhraném prezidentství odhalil jejich činy. Nemohou mu dovolit vyhrát. Buď volby zfalšují anebo se Trump stane obětí nějaké podivné nehody.“

Její přílet do Austrálie

A jak vypadaly její první roky v „klokaní zemi“? „Vládla pravice. Byl to přílet do ráje, splnění všech snů. Přiletěli jsme v prvním letadle, které přistálo s českými uprchlíky nejdříve v Sydney, která nás přivítala obrovským obědem. Potom jsme přeletěli na letiště v Melbourne, kde na nás čekalo na letištní ploše, tehdy se to ještě smělo, zhruba dvě stě starousedlíků. Pláč, polibky, objetí. Rozebrali si všechny do rodin. Jen nás a ještě asi dvě rodiny s dětmi odstěhovali do hostelu. Ani v příštích dnech jsme se nestačili divit. Naši kluci, pět a dvanáct let, dostali takovou spoustu pomerančů a čokolády, že na to ještě dnes vzpomínají. Opakovaně jsme se setkávali se starousedlíky, exulanty z roku 1948. Musím poznamenat, že rozdíl mezi slovy exulant a uprchlík už naše novodobá čeština asi nezná. Pro většinu lidí doma jsme dnes bohužel jen krajané, v horším případě, krysy, které opustily potápějící se loď. Jeden z našich nových přátel exulantů pak vzal mého muže do australského výzkumného ústav CSIRO, kde sám pracoval. Představil ho vedoucímu a ten se nesmírně slušně zeptal, co jako umí. Když se dozvěděl, že má před sebou inženýra mechanizace a zemědělských strojů, otázal se, co ví o bavlně, a zda by dokázal navrhnout stroj na její sklizeň. Po kladné odpovědi pravil, že by byl potěšen, kdyby se manžel rozhodl pracovat pro jejich výzkumný ústav. Prostě slušnost a ochota, jakou jsme doma nikdy nepoznali,“ líčí s nostalgií.

A pokračuje: „Čtvrtý den po našem příletu měl muž práci coby výzkumník v oboru zemědělské techniky a zůstal v ní osmnáct let. Teprve, když se politické podmínky v Austrálii změnily, odešel a věnoval se manuální práci, ačkoliv mi ředitel výzkumného ústavu osobně napsal dopis s prosbou, aby zůstal. Pro mne nebylo jednoduché sehnat si práci. Mé znalosti angličtiny byly totiž téměř nulové. Jako novinářka jsem neměla naději. Nicméně trvalo pouhé čtyři dny, než jsem nastoupila na své první místo v garáži jednoho soukromého podnikatele, který vyráběl dětská lízátka. Když po čase hygienik zjistil, že podnikatel nedodržuje předepsanou čistotu a podnik zavřel, prošla jsem několika zaměstnáními a naposled zakotvila ve Výzkumném ústavu živočišné výroby. Museli kvůli mně změnit pravidla, protože jsem se přihlásila na inzerát na zaměstnání, které bylo původně určeno pro Australany mužského pohlaví, kteří se navrátili z vietnamské války. Tak vypadala Austrálie v roce 1968 za vlády konzervativního ministerského předsedy Johna Gortona. Jinými slovy vládla vlídnost, slušnost a důvěra. Zároveň nás ale také udivovala absolutní naivita Australanů spolu s neznalostí zeměpisu a historie. Často se nás ptali, jak se má Tito, anebo jak máme teplé moře? Byli jsme pozváni na farmu lady Murdochové a přítomné dámy se velmi podivily, když se ukázalo, že umíme jíst pomocí příboru. Velmi brzy, v roce 1972, pohoda skončila a začal socialismus Gougha Whitlama.“

Doma v Československu

„Když člověk odněkud utíká, obvykle ví, proč chce utéct. Jestliže se mu útěk podaří, jásá a je šťastný. Kdybych věřila, že v okamžiku, kdy se v Praze objevily na ulicích ruské tanky, tak s nimi přijelo nějaké ‚osvobození‘, bylo by mi určitě líto Československo opustit. Protože jsem ale už ve svých třiceti letech prožila dětství i dospívání, napřed za Adolfa Hitlera a potom se stigmatem buržoazního původu v komunistickém státě, měla jsem velice přesné zkušenosti o tom, co to znamená. Takže mi přirozeně při překročení českých hranic směrem ke svobodě nebylo nijak do pláče. Chtěli jsme dál, co nejdál od Moskvy, no a podařilo se to. Kdo by tehdy nejásal,“ dává řečnickou otázku. Marcela Čechová se totiž narodila v roce 1934.

Zkušenosti její rodiny s nacismem a komunismem byly opravdu hodně špatné: „Naši vilu na Ořechovce zabrali nacisté a otce odvezli na čtyři roky do koncentráku. Pro mě to byla svým způsobem výhra, protože mě maminka ukryla k rodině sestry na venkov. Strýček se mi stal nejen milovaným otcem, ale zároveň byl starostou a váženým občanem. Vesničané ho milovali. Tehdy lidé jako on vykonávali své funkce zcela bezplatně. Na velikonoce jsem coby ‚starostovic dcerka‘ při koledě dostávala nejvíc vajíček. Za rudého režimu naši vilu zabrali komunisti pro soudruha Oldřicha Švestku, ředitele Rudého práva. Pozor, svou rodnou zemi jsem ale milovala. Byla jsem skautkou tělem i duší a slibovala: ‚Milovati vlast svou, Republiku československou a sloužiti jí v každé době.‘ Takže, když jsme v červnu 1968 dostali povolení poprvé v životě vyjet na ‚šedivý pas‘ do zahraničí a měli příležitost zůstat ve Vídni, tak jsme se na začátku srpna vrátili do Čech jen proto, že jsem chtěla být přítomná u skautského ohně. Nesvědčí to snad o mé lásce k vlasti, ale i o absolutní pitomosti? O několik dní později, když soudruh Dubček po návratu z Moskvy ronil slzy a moje zbožňovaná skautská vedoucí s vážnou tváří řekla, že by mladé světlušky, tedy skautská drobotina, měly vlastně přísahat, že budou milovat vlast svou, socialistickou Republiku československou, se ve mně cosi zlomilo. Předtím jsem už absolvovala čtyřletou zemědělskou školu a dostala umístěnku jako vedoucí čety dojiček na státním statku v Kralupech nad Vltavou, což se podařilo nakonec změnit na svého druhu prominentní pozici zootechničky na státním statku v Jenči a posléze v JZD Chrášťany. Později jsem dálkově studovala novinářství na Univerzitě Karlově, ale papír na to nemám. Měl být vydán koncem srpna a to už jsme byli pryč.“

Strana One Nation

Závěrem tedy zbývá, jak říká Čechová, jen dodat, že Australané díky své nevědomosti, přílišné naivitě a neschopnosti se bránit muslimskému džihádu, dospěli od kvalitní demokratické společnosti, která zde vládla v roce 1968, až k dnešnímu socialismu. „Jedinou naději, že by mohla přijít změna k lepšímu, vidím v tom, že se po dvaceti letech levičáckého opovržení a pronásledování žena jménem Pauline Hansonová znovu dostala do parlamentu. Původně Pavlína vlastnila jen malý obchůdek, kde prodávala ‚Fish and chips‘. Měla ale odvahu nestrkat hlavu do písku, jak to dnes dělá mnoho Australanů. Zajímala se o osud této země. Založila proto politickou stranu One Nation a řekla národu pravdu o tom, že australští aboriginijci – v multikulturním podání nazývaní tradiční vlastníci – si dělají nárok na sedmdesát procent australského národního důchodu, i když vůbec, tak jako cikáni v Česku, nepracují. Za to ji levičáci, ve spojení s odboráři a bývalými členy komunistické strany, vyštvali z parlamentu a dostali až do vězení. V posledních volbách se znovu vrátila do parlamentu, kam ji lidé znovu zvolili drtivou většinou hlasů,“ doplňuje.

Úplně nakonec dvaaosmdesátiletá Marcela Čechová, žijící v australském Melbourne, podotkne: „Stále miluji vlast, kde jsem se narodila, a vím, že tam patřím. Šťastná bych tam ale nebyla a ve svém věku bych už tam moc pozitivního udělat nedokázala, takže se netoužím vracet.“