Jak vnímáte to, co se událo v Polsku? Mám na mysli zatýkání a obvinění z proruské činnosti, v jehož rámci se objevilo i české jméno, a sice paní Čurdové ze SPO. Co říkáte na profesionalitu polské tajné služby?

Osobně jsem toho názoru, že show kolem zatčení reprezentanta strany Zmiana Mateusze Piskorského a mediálně prezentovaný zájem polské tajné služby o zahraniční politiky je ukázkou psychologické či takzvané hybridní války v amerických službách. Lze ho hodnotit především jako součást mediální operace pro zastrašování obyvatel EU s cílem zabránit jim ve svobodné veřejné prezentaci názorů, které nevyhovují vedení EU a NATO.

Pochybuji, že Piskorski je ruský agent reálně ohrožující polskou bezpečnost. Opravdu hodnotní a nebezpeční agenti se nepředvádějí veřejně na politické scéně. Akce proti Piskorskému je s vysokou pravděpodobností v souvislosti s připravovaným červencovým summitem NATO v Polsku. Tamní politická reprezentace se snaží zavděčit USA a minimalizovat demonstrace a protesty proti politice NATO. Připomíná to situaci, kdy v době rakouské okupace našich zemí byli v krizových situacích nebo při návštěvách císaře pána preventivně zatýkáni a drženi ve vazbě vlastenečtí aktivisté a novináři, kteří nevyhovovali nařízeným názorům.

Je zvláštní, že operace polské tajné služby, které by měly být utajené, se propírají v médiích, včetně jmen. Už to je dokladem záměrného jednání a transformace bezpečnostní státní služby na subjekt podléhající politickým vlivům. Dále je to dokladem podřízenosti některých východoevropských služeb více americkým než státním zájmům, což je extrémně nebezpečný jev. Domácí politici se tak nemohou spolehnout ani na vlastní tajné služby.

Už fakt, že se zahraniční média negativně vyjadřují o politicích z několika zemí EU, například paní Čurdové z Velebovy SPO navázané na našeho prezidenta, a popisují je jako objekty zájmu polské tajné služby je doslova šokující a urážlivé. Jestliže paní Čurdová porušila zákon, proč ji nezatkli a jen ji de facto pomlouvají cestou médií? Cílem je evidentně zastrašování vlasteneckých politiků, kteří nesouhlasí s agresivní politikou NATO/USA vůči Rusku.

V médiích se píše, že Zmiana je proputinovské a proruské uskupení financované Ruskem. Otázkou je, proč by v demokratické zemi nemohlo existovat politické uskupení financované z Ruska? Různých neziskovek, think-tanků a jiných politických nátlakových politických formací financovaných z USA a Saúdské Arábie jsou v Evropě desítky, možná stovky, a nikdo je nestíhá. Některá prosazují názory agresivních forem islámu, včetně práva šaría, které je neslučitelné s evropskými zákony i civilizací. Saúdská Arábie a její blízký spojenec Turecko ohrožují Evropu islamizační tažením daleko nebezpečněji než Rusko; a proti různým neziskovkám a aktivistům prosazujícím jejich zájmy nezasahuje nikdo!

Další otázkou je, zda je prokázáno, že Zmiana je financovaná z Ruska a kým? Neznám polské zákony, ale předpokládám, že i v Polsku je zaručena svoboda názoru a projevu. Nevím nakolik je tam povolené financování politických stran, hnutí a jiných subjektů ze zahraničí. Nicméně americké neziskovky placené z USA a EU v Polsku operují bez jakýchkoli problémů.

Nechuť k agresivní politice USA a jimi ovládanému paktu NATO v Evropě roste. Američtí propagandisté přitom dělí svět po stalinsku, pouze na přátele a nepřátele. Tento pohled pravděpodobně převzala i polská tajná služba. Nelze vyloučit, že Zmiana je pouze vlastenecké hnutí, které nechce, aby se Polsko stalo americkou kolonií a bylo zataženo do americké války proti Rusku. Jenže americká zahraniční politika s vlastenci a státy, které by jednaly samostatně, tedy s třetí stranou světové politiky, nepočítá. Kdo není bezvýhradně proamerický, je pro USA nepřítel.

Show kolem uskupení Zmiana, které si dovoluje mít jiné názory než nařízené z Washingtonu, případně Bruselu připomíná podobná tažení realizovaná u nás proti prezidentu Zemanovi, televizi Prima, doktorce Samkové nebo Martinu Konvičkovi. Vždy je to boj proti pravdě a národním zájmům a ukázka americké politické propagandy a hybridní války v evropském prostoru, která je zaměřena nejen proti Rusku, ale rovněž, a možná ještě víc, proti svobodě, spravedlnosti, národům a vlastencům v jednotlivých zemích Evropy.

Německo se rozhodlo přestat hodnotit Rusko jako spojence, ale jako hrozbu. Rusko by prý mohlo být hrozbou pro bezpečnost Evropy. Co k tomu Němce podle vás vede? Jaká opatření mohou následovat?

Kancléřka Merkelová a její vláda se plně podřizují americkým zájmům, a to jak TTIP, tak islamizaci. Podle většiny odborníků na mezinárodní politické i ekonomické vztahy je spolupráce Německa a Ruska vysoce přínosná. Německo vytváří třetí nejsilnější ekonomiku na světě a je mezi velkými státy největším exportérem. Vyváží kolem 40 % svého HDP, což je více než Čína (v procentech HDP, nikoli v celkovém objemu!). K takovému výsledku mu pomáhají servisní státy s takzvanými levnými pracovními silami, tedy moderní kolonie, jako je naše republika. Německo zároveň nedokáže spotřebovat produkty vlastní průmyslové výroby. Je proto životně závislé na vývozu (a zároveň dovozu surovin), přičemž Rusko patří mezi hlavní partnery. Chronická hospodářská krize v Evropě spolu s asociálními programy vlád ve východní Evropě navíc omezuje koupěschopnost většiny evropského obyvatelstva, takže Německu se daří stále méně. Německou produkci spotřebního zboží nahrazuje levnější čínská, přičemž průnik čínských automobilek na evropský trh by mohl znamenat katastrofu.

Sankce proti Rusku postihly Německo nesrovnatelně hůř než přímo naši republiku. Ovšem značná část našeho exportu směřuje do Německa, takže sankce nepřímo postihly i nás. Svaz německých průmyslníků uvažuje o žalobě proti německé vládě, pokud sankce nezruší. Jenže ta se je bojí zrušit pod americkým tlakem, neboť USA se chtějí mstít Rusku za to, že se Američanům nepodařilo získat základnu na Krymu. Lze předpokládat, že USA se budou snažit nutit evropské země k prodlužování sankcí do nekonečna, přičemž samy je z velké části nedodržují. Německá politická reprezentace tedy jedná proti německým zájmům stejně jako v případě islamizace. Americká politická reprezentace je pravděpodobně dokáže donutit k poslušnosti a iracionálnímu chování k vlastnímu národu.

Z historického hlediska je třeba konstatovat, že Rusko a Německo nikdy nebyly opravdovými politickými spojenci. Nicméně s výjimkou první a druhé světové války byly obchodními partnery. Kromě toho od středověku existovala historická německá snaha o tažení na východ (původně Drang nach Osten) s cílem získání prostoru a surovin. V praxi se nejvíce podepsala na Polsku a Ukrajině. Drang nach Osten převzala ve dvacátém století americká zahraniční politika. I v případě druhé světové války podporovaly USA tehdejší Sovětský svaz pouze účelově a ze strachu z nacistického Německa. Krátce po válce došlo opět k návratu nepřátelské propagandy a politiky a zároveň nebyla s americkou podporou potrestána většina nacistických zločinců.

Standardního vojenského útoku ze strany Ruska se Německo bát nemusí. Samo o sobě je poměrně silné, od ruské hranice leží daleko a je členem NATO. Na jeho území jsou americké základny a sklady jaderných zbraní. Tím méně lze mluvit o hrozbě ze strany Ruska pro Evropu. Rusko nemá na jakémsi vojenském tažení vůči Evropě zájem ani prostředky. Je ve strategické defenzívě. Jakým způsobem ohrožuje Rusko například Itálii, Nizozemsko nebo Španělsko? Rusko může být reálnou vojenskou hrozbou pouze v případě, že se bude bránit agresi ze strany NATO někde na Ukrajině, nebo v Pobaltí, případně agresi islámské armády, kterou tvoří z větší části armáda Turecka, člena NATO.

Možnost užší spolupráce Ruska a Německa ohrožuje především geopolitické a ekonomické zájmy USA, jejichž média a někteří politici označují Rusko dlouhodobě za agresora a obkličují ho sítí svých základen. Přitom se snaží omezit jeho obchod se surovinami do Evropy a posílit závislost Evropy na ropě a plynu z Arábie, případně z USA. Zároveň se snaží vnutit Evropě smlouvu TTIP, která je však relativně výhodná pouze pro Německo, jež by tak mohlo částečně nahradit výpadek obchodu s Ruskem zaviněný sankcemi. Pro většinu ostatních zemí je TTIP nevýhodná.

Ač se to v médiích prakticky neobjevuje, řeší Německo dlouhodobě vztah nejen k Rusku, ale rovněž k Francii a Polsku. Napětí s Francií vzniká dlouhodobě z německé politiky, která prosazuje nízké investice a fiskální programy kontroly omezující sociální systémy. Je to obdobná politika, kterou prosazovala Nečasova a Kalouskova vláda se známými dopady, protože naši politici si neuvědomili, že jsme kolonie, nikoli hospodářsky silný stát. Výsledkem takové politiky je například situace Řecka, nebo Litvy.

Francie prosazuje investice k odstranění krizového vývoje hospodářství a sociálnější stát. Dlouhodobě se snaží zabránit tomu, aby se stala americkou kolonií jako Německo. Francie se následkem uvedeného rozporu ve vztahu k Německu stále více orientuje na Středomoří a výsledkem je hrozivý islamizační program Euro Med, který vlastně napomáhá americkým zájmům o islamizaci Evropy.

Polsko se cítí ohroženo Ruskem, ale zároveň omezováno Německem. Stejně jako v naší zemi se v Polsku účelově zapomíná na zločiny, které tam napáchali Němci za několik staletí, především v době druhé světové války a přepisuje se historie. Přitom se Polsko obává spolupráce Německa s Ruskem jako cesty ke snížení svého významu v Evropě a poklesu vlastní bezpečnosti. Výsledkem je polská orientace na třetí stranu, tedy USA a jeho útočnou politiku vůči Rusku, která může mít horší dopady, než uvolnění napětí mezi EU a Ruskem.

Výsledkem americké politiky v Evropě založené na korupci, vydírání a nenávistné mediální propagandě jsou zhoršující se vztahy mezi Německem a větší částí zemí EU s Ruskem. Lze předpokládat větší důraz na zbrojení, což nahrává americkým zbrojařům. Současný vývoj by mohl vést až k válce na niž by doplatila především Evropa.

Rusku nezbude, než vycházet z předpokladu, že současné nepřátelství bude trvalé, takže musí zbrojit, orientovat se na restrukturalizaci vlastního průmyslu k nahrazení evropských výrobků vlastní výrobou a dovozem odjinud a posilovat spolupráci s Čínou. Vtip o hranici mezi Čínou a Slovenskem se při takovém vývoji může stát v delší perspektivě realitou. Je otázkou, jestli zrovna takový vývoj je cílem německé politiky.