Ke Kyjevu máme jako Češi silné vazby i z doby druhé světové války, že?

Někdy ve čtyřiašedesátém roce jsem zašel v Kyjevě do kina. Když jsem vycházel, zastavila mě uvaděčka: „Vy jste Čech?“ Přikývl jsem a tak se zeptala, zda náhodou neznám generála Svobodu. Tou dobou jsem se chystal psát sérii reportáží o válečné cestě našich vojáků z Buzuluku do Prahy a tak jsem chodil do Vojenského historického ústavu, který v té době řídil právě generál Svoboda. „Tak mu vyřiďte mé pozdravy, a že nezapomínám. Jmenuji se Ljuda Uvarenko.“ Ani Svoboda nezapomněl, a tak jsem se stal ústním pošťákem mezi nimi s různými vzkazy až do doby, než byl v osmašedesátém roce zvolen prezidentem. Za tyto mé služby mi nabídl, že budu prvním novinářem, kterému poskytne jako prezident rozhovor.

Co tak úzce pojilo našeho generála s touto Ukrajinkou? Začnu jejím příběhem. Krátce před začátkem války byla v Leningradě na soustředění nejlepších sovětských gymnastek. Když Němci přepadli SSSR, vydala se do Kyjeva, kde měla svou rodinu. Šla pěšky, vlaky sloužily armádě a nevozily civilisty. Když došla k ukrajinské metropoli, už ji zabrali Němci, a tak zůstala v okolních lesích jako partyzánka. V listopadu 1943 se fronta přiblížila a v jejím čele se ocitla Svobodova československá brigáda, později armádní sbor. Tak se Ljuda setkala s naším tankem Jánošík, který jel v čele, nasedla si do něj a provedla naše vojáky kolem závodu Bolševik až na břeh Dněpru. Svou rodinu však Ljuda ve městě už nenašla; proto souhlasila s nabídkou, aby vstoupila do naší jednotky. Zprvu jako zdravotní sestra, po bitvě u Bílé Cerkve, kdy si ji blíže všiml generál Svoboda, se stala jeho asistentkou. Tak došla až do Prahy. Ale generál byl jmenován ministrem, z Moskvy se vrátila jeho rodina a Ljuda se v roce 1947 vrátila zpět do Kyjeva. Nezapomněli však na sebe, a já se stal ústním pošťákem pro jejich vzpomínky.

Ukrajina byla jistě celá staletí místem válek a bojových střetů, že?

Odpověď by si zasluhovala celou knížku. Ať už se jednalo o válkách těch, kteří ze západu Evropy táhli na Rusko, například Napoleon či Hitler, vždycky jejich válečné výpravy vedly přes Ukrajinu. Dokonce dvakrát – když nastupovali a když ustupovali. Ukrajina měla za druhé světové války největší ztráty jak na lidech, tak na majetku. Také vyhlášení nezávislosti Doněcké a Luhanské republiky, ač jejich území bylo nedílnou součástí ukrajinského státu, se neobešlo bez bojů. Stejně tak krvavé stopy na obyvatelích znamenalo řádění banderovců, či naopak těch 40.000 příslušníků NKVD, kteří se převlékli za banderovce a zabíjeli, aby v obyvatelích vzbudili ještě větší nenávist k banderovcům. A to se nezmiňuji o dávné historii země, o bojích s mongolskou Zlatou hordou, Bátúovcích a jiných dobyvatelích této neustále těžce zkoušené země.