Kolik našich letců o druhé světové válce bylo v zahraničí?

Dostupné údaje hovoří o tisícovce letců v zahraniční armádě ve Velké Británii. Když byly ztráty, tak se doplňovaly jednotky, třeba u Tobruku, když se vrátily zpátky, tak se opět dělal nábor. Někteří byli u stíhačů a většina byla u 311. bombardovací perutě jako navigátoři. Sloužili u tří československých stíhacích perutí. Třeba pan Ladislav Snídal, to byla „tobrucká krysa“, jak se jim říkalo, když se vrátili s jednotkou pana generála Klapálka z Afriky. On byl jako navigátor, cvičil se v Kanadě. Dostalo se tam také několik pilotů od našeho vládního vojska.

V roce 1944, když v Itálii přešli k partyzánům a překonali Alpy do Švýcarska, odkud je poslali přes Francii, Marseille do Anglie, kde se cvičili u našich jednotek. Ne všichni ten výcvik dodělali, někteří jej ukončili až těsně po válce. Bylo tam hodně mladých pilotů, a když byl velký úbytek, rekrutovali se od mechaniků. Například pan generál Boček dlouho žádal, aby byl přeložen na pilota. Jenže pan generál Janoušek si jej zavolal a říkal mu – podívej se, kolik stojí výcvik na pilota a kolik na mechanika. Přesto mu nakonec umožnili výcvik, který na stíhače dodělal těsně před koncem války.

Přes 560 letců padlo, to je zhruba polovina, kteří šli do zahraničí.

Ze začátku války chodili přes Polsko do Francie – ti šli hned po 15. březnu, po okupaci. Ti pozdější koncem roku 1939 nebo začátkem roku 1940 šli přes Balkán – přes Maďarsko a Řecko. Pokud se jim tam povedlo dostat na francouzskou ambasádu v Maďarsku, když se dostali přes místní četníky. Odtamtud je dopravili na rumunské nebo jugoslávské hranice a přes Jugoslávii se dostali na Střední východ. A někteří jeli rovnou do Velké Británie.

Jak se v Anglii dívali na naše letce?

Zpočátku ani neměli zájem utvořit naše perutě. To všechno byla práce pana generála Janouška. Oni chtěli, aby v každé peruti byly takzvané šipky, jedna taková letka. Ale jemu se povedlo prosadit vytvoření 310. perutě, pak 312. A nakonec to byla 313, protože i někteří naši letci byli u britských perutí. Jedna peruť byla dvanáct pilotů. Pochopitelně měla svoje rezervy, měla záložní důstojníky. Někteří do zahraničí ale nedorazili. Jako například Václav Brejcha ze Životic za Nepomukem. Tam je pomníček u cesty, už od roku 1945. V Anglii byla také dopravní jednotka a tam sloužili starší piloti, kteří nemohli být u stíhaček. Tak sloužili u dopravní jednotky a létali až do Barmy a na Dálný východ. Třeba Karol Balík, příslušník západočeského aeroklubu. Vozil dokonce pohlaváry na Jaltu.

Pak byla ještě skupina, která přelétávala letadla. Když Roosevelt uzákonil zákon o půjčce a pronájmu, tak z Ameriky přelétávaly letouny do Velké Británie. Třeba předválečný „král vzduchu“ pan Hubáček tohle dělal.

Mnoho se neví o našich letcích, kteří také úspěšně na sklonku války likvidovali německé ponorky…

On to úplně závěr války nebyl. Jak se vrátili z Baham, od roku 1944 létali a vyhledávali německé ponorky. Pár jich potopili. Poslední byla U 534 a tu potopili u dánského Helgolandu. Třeba Jindřich Beneš.