V souvislosti s děním v Izraeli a v Pásmu Gazy jsem si vybavil nedávná slova kardinála Dominika Duky, který prohlásil: „Je hrozné utrpení těch, kdo jsou vydáni vojenské agresi. Ale nejohroženější na světě není ukrajinský voják, ale dítě, které nemá oporu v matce a otci. Židé a křesťané jsou opět, jako za nacismu a komunismu, pod tlakem, protože hájí manželství muže a ženy.“ Je podle vás tváří v tvář těm válečným krutostem srovnatelný osud dětí, které jsou vystaveny tomu, aby vyrůstaly bez jednoho z rodičů?

Všechny biblické postavy proroků, včetně Ježíše, používaly tzv. hyperboly, tedy nadsázky – ovšem se základem v realitě, nejen za účelem získání pozornosti posluchačů, ale také za účelem určitého šoku, zatřesení, který přiměje mnohé k zamyšlení. To byl, podle mého názoru, záměr kazatele v závěru bohoslužby v Koclířově. A skutečně, voják se může alespoň nějak bránit, dítě je bezbranné. Manželství je neoddělitelně spojeno s rodičovstvím. Výjimky potvrzují pravidlo. Pokud budu mluvit jako filozof státu, pak na to, abych měl někoho rád, nepotřebují „papír“. Ale stát vědomě podporuje a privileguje manželství muže a ženy, protože pro každé dítě je důležitý otec a matka. Tak si stát pragmaticky zajišťuje život a budoucnost v dalších daňových poplatnících, kteří jsou pro něj důležitější než banky a jsou nutnou cestou k důchodové reformě.

Kardinál Duka takto promluvil při Mariánské sobotě s tématem Mariino srdce pro Evropu. Hovořil o tom, že válka na Ukrajině je hrozná, ale válka na Západě je stejně hrozná. Dostali jsme se do ní prý proto, že jsme na naší cestě ztratili pannu Marii. Život si totiž nelze představit bez toho, abychom mohli říci „maminko“ a „tatínku“. I Bůh ke křesťanům promlouvá jako otec. Je západní civilizace vzhledem ke svému vývoji pannu Marii ještě vůbec schopna najít?

Je třeba si uvědomit, že kardinál mluvil k věřícím lidem, kteří se zúčastnili mše svaté u příležitosti připomenutí Fatimských zjevení. Přesto ale katolická církev říká, že každý člověk bez rozdílu, může s jistotou poznat, že Někdo/Něco, komu všichni říkají Bůh, musí existovat. Nazývají ho osudem, prozřetelností, spravedlností, karmou, nebo já nevím jak ještě. Nejenom u nás se aktivně k ateismu při posledním sčítání přihlásilo 555 lidí, ale i celkově ve světě jsou ateisté spíše mizivou skupinkou. A mezi mnoha náboženskými příběhy nezůstává bez zajímavosti ten, který hovoří o Bohu, který se stal dítětem ženy, Marie z Nazareta. Proto ona je matkou Boží – Bůh se stal jejím dítětem. Proto tu máme po celém světě zeměpis poutních mariánských míst, kde se lidé utíkají k té, která je matkou Boha a v ní a s ní Ho také nacházejí a vyprošují si mnohé potřebné..

Ptal jsem se i proto, že při pohledu na Pochod pro rodinu a průvody gay hrdosti v Praze jsou neporovnatelné počty účastníků, zájem médií i záštity politiků. Nebo to nepovažujete za skutečné měřítko, jak se společnost k rodině staví?

Domnívám se, že tato témata, která aktivně zdvihla například neúspěšná prezidentská kandidátka Danuše Nerudová, nebo třeba teď při volbách na Slovensku tzv. Progresívne Slovensko, zajímají aktivně tak 14 až 17 procent voličů. Z toho vyplývá skutečná realita těchto témat ve společnosti.

Dukova slova o ohrožení dětí a naději, kterou musí světu přinést křesťané, vyvolala hodně negativní reakce u liberální části společnosti. Ostatně kardinál s tím počítal, protože na úvod své řeči prohlásil, že se za svůj názor dostane do médií, ale že mu to nevadí. Je zapotřebí, aby církevní hodnostáři nastoloval před veřejností takto konfliktní témata?

Politici i společnost si musí uvědomit, že buď bude budoucnost, nebo nebude. A ta bez dětí a mnohodětných rodin v každém okamžiku není možná. Důchodová reforma se prostě nevystaví bez dostatečného počtu daňových poplatníků, posílat lidi stále později do důchodu není řešením. Nedomnívám se, že by toto mělo být nějaké konfliktní téma. Je to mnohem horší, je to otázka života, nebo pomalého vymírání.

Zmíněné téma je z kategorií hodnotových. Dá se ovšem jako takové brát veřejné sdělení jiného církevního funkcionáře, že se modlí za to, aby Slovensko vybralo při volbách konkrétní stranu? Není to už trochu za hranou toho, co by člověk od církve očekával? Nebo je to naopak ku prospěchu?

Musíme říci, že je tu svoboda slova a nezanedbatelný počet voličů, kteří jsou křesťané a katolíci. Ti jsou zvláště citliví na bioetická témata a stojí na straně ochrany života člověka. To také biskupové v jednotlivých zemích před volbami pravidelně zdůrazňují, ovšem bez jmenování konkrétních stran a politiků. Toho by se měli držet i jednotliví faráři a další duchovní. Je tu ovšem vždycky pokušení být veřejně konkrétnější, protože duchovní se nejvíce ze všech setkávají s voliči, častěji než politici. Soukromě to vždycky mnozí voliči se svými duchovními stejně probírají.

Na vícero frontách se v Česku vede boj o schválení Istanbulské smlouvy. Jsme jednou z posledních zemí Evropské unie, která ji ještě neratifikovala. Na jedné straně se mluví o útoku na tradiční rodinu, na druhé o nutnosti bránit násilí na ženách. Je třeba právě Istanbulská smlouva tím, čím by se církev ve svých vyjádřeních měla zabývat a jak se k ní stavíte vy?

Natočil jsem pro Českou televizi dokumenty o domácím násilí s názvem „Z lásky nenávist“ a v přípravě jsem se účastnil mnoha konferencí a hovořil s mnoha lidmi z pomáhajících organizací v problematice domácího násilí. Tito lidé jsou vděčni za jakoukoliv podanou ruku, za cokoliv, co jim v jejich práci pomůže. Ještě tak před pěti lety jsem Istanbulskou úmluvu v tomto duchu vítal. Dnes musím říci, že problematika domácího násilí – jak na straně mužů, tak na straně žen je otázkou vztahové negramotnosti a nedospělosti, psychopatie, spíše než otázkou genderu, boje mezi rolemi muže a ženy – jak uvádí Istanbulská úmluva. Zdá se mi, že se tu rozmáhá jakýsi nešvar, že totiž pod rouškou dobrých a chvályhodných záměrů jsou nám podsouvány věci, které člověku a společnosti ve své podstatě nakonec škodí. Je třeba pracovat především s těmi, kteří se vztahového násilí dopouštějí, ti jsou řešením daného problému.