Romové necítí podporu ze strany státu. To uvedl výkonný ředitel Romodromu Nikola Taragoš v rozhovoru pro iDNES.cz. „Na problematiku plyne mnoho peněz, ale cítíme odosobnění,“ řekl také.  Zeptám se naopak. Není to zčásti i vinou Rady vlády pro záležitosti romské menšiny a podobných nevládních organizací, jako je třeba váš Romodrom?

Husák: Připisovat odpovědnost neziskovým organizacím za nedůslednou a špatnou politiku státu považuji za velmi nekorektní. Obdobně jako občan nemůže za špatná rozhodnutí politika, nemůže nést nezisková organizace odpovědnost za špatná rozhodnutí a realizaci politik státu. Neziskové organizace se nepodílejí na segregaci ve vzdělávání, neurčují cenu a dostupnost bytů, nejsou odpovědné za opravy domů, ulic, odklízení odpadů, bezpečnost a podobně. Toto jsou oblasti, za které odpovídají obce, kraje, stát a v případě cen a dostupnosti bydlení jde o výsledek působení trhu nebo stále chybějící zákonné normy posilující oblast dostupného bydlení.

Neziskové organizace poskytují pomoc a ochranu občanům, aby se jim dostávalo alespoň základní důstojnosti a byli uspokojováni v základních potřebách. Jejich role je v kontextu vyostřených situací zřejmá a stát si ji začíná uvědomovat právě v krizových situacích. Pokud by neziskové organizace nepůsobily v určitých místech pro určitou skupinu osob, pak by počet nespokojených lidí, které dnes vidíme na ulicích, byl daleko větší a jejich reakce by byly daleko vyhrocenější. To, co dnes vidíme, a o čem se mluví, je hlavně problém bezpečnosti. Tím ovšem nijak nesnižujeme podíl špatných politik v oblasti inkluze a integrace. Neziskové organizace dlouhodobě, společně se členy Rady vlády pro romské záležitosti, upozorňují a kriticky vystupují vůči vládě a jejím orgánům. Pokud mohou něco dělat, pak jen takové činnosti, které stát nebo evropské zdroje podporují.

Možná při kritice Rady vlády pro romské záležitosti bychom měli společně zalovit v paměti a uvědomit si, kolik členů tohoto poradního orgánu odešlo a jaké uvedli důvody. Často to bylo zklamání z politiky vládnoucích stran nebo neochoty ke spolupráci vlády a jejích orgánů. Podívejme se také na obce a kraje a ptejme se, kolik Romů zde pracuje. Přestože se určitě nejdou například obce, které Romy zaměstnávají třeba formou veřejně prospěšných prací nebo v rolích preventistů, ptejme se zároveň, jaké mají dlouhodobé vyhlídky, pokud u nich dochází k takzvanému řetězení smluv, díky čemuž mnoho z nich o práci přišlo. A důvod? Úřad práce pro ně nevyčlenil dostatek prostředků obcím.

Přestože, jak uvádíte, bylo na integraci vyčleněno nemalé množství prostředků, lze s jistotou tvrdit, že romské neziskové organizace čerpaly z těchto prostředků v řádu několika málo procent. Otázku k čerpání je proto vhodné pokládat jiným orgánům a organizacím. Zároveň též platí, že výčet problémů, kterým Romové čelí, se v průběhu let nemění, což je skutečnost, která zasluhuje minimálně revizi dosud prováděných politik, opatření a efektivity vynaložených prostředků.

O starých ghettech se přestalo mluvit, takže v Mostě se jen přesunuly problémy z Chanova do čtvrti Stovky. Romské problémy se dostaly do médií opět s uprchlíky z Ukrajiny. Myslí si Romové, že jim ukrajinští uprchlíci ukradli sociální náklonnost státu?

Bláha: Ano, vypadá to skutečně tak, že Romové mají pocit, že se český stát začal usilovně starat o uprchlíky z Ukrajiny a myslí si, že to nebylo a asi ani není vůči nim férové. Toto vyplývá z jejich sdělení nám jako sociálním pracovníkům. Konkrétně například vnímali, že vyplácená podpora humanitární dávky byla vyšší než příspěvek na živobytí – dávka hmotné nouze, byla vyplacena rychle na pokladně, a byl na ni nárok jednoduše pro všechny členy ukrajinské rodiny. Prostě viděli, jak si uprchlíci odnášejí z pokladen úřadu práce dost peněz, zatímco jim zmíněný úřad vyplácí peněz málo a často přes zjevné administrativní problémy. Podobně v jejich neprospěch vnímají situaci v oblasti bydlení či zaměstnání.

Proč Ukrajinci vytlačují Romy z ubytoven, jak to řekl Taragoš?

Bláha: Ukrajinci vytlačovali a asi stále vytlačují Romy z ubytoven, protože pronajímatelé měli a stále mají asi oprávněnou představu, že od Ukrajinců dostanou více peněz a pravděpodobně bez větší administrativní zátěže. Tato zkušenost, že Ukrajinci vytlačovali Romy z ubytoven, je zkušenost například z Prahy. Ale máme i jinou konkrétní zkušenost. A to, že se majitel ubytovny angažoval ve využití této ubytovny pro Ukrajince, protože, jak bylo patrné z jeho projevu, předpokládal, že to bude představovat finanční výnos.

Slyšel jsem názory, že je to kvůli tomu, že Ukrajinci platí a chovají se lépe…

Bláha: Odůvodňující finanční pozadí se zde zdá být velmi reálné. Pravděpodobně to souvisí s tím, jakým způsobem stát financoval či zaručoval financování bydlení za Ukrajince, což se vždy muselo jevit pronajímatelům jako výhodnější než například doplatek na bydlení. Minimálně tedy do nedávné doby. O důvodu spočívajícím v jiném chování Ukrajinců lze ale těžko soudit…

Také na Ukrajině nemají Romové na růžích ustláno. Jaké tam mají největší problémy?

Husák: Základní problémy, kterým čelí Romové v chudých lokalitách na Ukrajině, jsou velmi podobné ve všech tzv. postsovětských zemích Evropské unie včetně Česka. Chudoba, vysoká míra nezaměstnanosti, segregované vzdělávání, omezený přístup k vodě a k dalším službám. To je výčet jen některých problémů, který můžeme použít i pro uvedený soubor zemí unie. Jinými slovy čelí problémům, kterými trpí i Romové u nás nebo na Slovensku. Tedy v těch zemích, které již při jednáních o vstupu do EU musely splnit klíčová kritéria v oblastech lidských práv, respektování a ochrany menšin. V těch zemích, které se řadí mezi vyspělé, bohaté, demokratické a k menšinám spravedlivé, pokud splnily nastíněná vstupní kritéria a dle průběžných zpráv je plní až na některé oblasti, které vykazují určité nedostatky.

Problémy, kterým jsou dnes vystaveni Romové na Ukrajině, bychom mohli vzhledem k postavení Ukrajiny a její historie očekávat. Neočekával bych však, že budou v některých oblastech až tak podobné, jako v některých zemích EU. V oblasti bydlení velmi podobné lokalitám na Slovensku. V případě segregace ve vzdělání pak i například u nás. Pro přiblížení uvedu příklad z Mukačeva, kde působíme.

Podle odhadů místních Romů tam žije až 16 tisíc Romů. Menší a procentuálně zanedbatelná část Romů žije v rodinných domech. Většina Romů však žije v otřesných podmínkách. V malých chatrčích o jedné, maximálně dvou místnostech, bez kanalizace, vody, elektřiny nebo plynu. V lokalitě nenajdete chodníky a ulice jsou z udusané hlíny a štěrku, plné psích výkalů a děr. Jen malá část dospělých Romů umí číst a psát. Podle místních učitelů navštěvují děti místní školu určenou pro Romy maximálně čtyři roky. Přestože je i na Ukrajině povinná školní docházka, absence dětí ve škole tam nikoho z úřadu příliš nezajímá. Přístup ke zdravotní péči je velmi omezen. Za takřka vše se tam platí. I proto se tam setkáváte s lidmi, kteří si nemohou dovolit léky. Setkáváte se tam s lidmi s tuberkulózou, různými nemocemi a poměrně vysokou úmrtností ve středním věku.

Před současnou válkou mnoho mužů pracovalo v zahraničí. Ostatně práci v zahraničí využívalo a využívá velká část obyvatel z Ukrajiny. Muži pracující v zahraničí zajišťovali určitou částí svého měsíčního příjmu živobytí nejen pro svou rodinu, ale též pro další členy širší rodiny. V reakci na současnou válku jim však byla tato možnost práce zakázána a přes hranice se vzhledem ke zpřísněným podmínkám bez potřebných dokumentů nedostanou. Lidé proto trpí mnohem větší chudobou a není neobvyklé, pokud se setkáte s lidmi, zvláště s dětmi, které i několik dní nejedly. Mohl bych o životních podmínkách hovořit mnohem déle. Pokud se s nimi chcete alespoň částečně seznámit, můžete se podívat na některá videa, která jsme uveřejnili na YouTube kanále Romodromu.