Posledně jsme hovořili o roli jaderných zbraní v současném napětí mezi Západem a Ruskem. Poukázal jste na cosi, co sám označujete jako tabu: Že případná jaderná odezva Ruska jako důsledek pocitu ohrožení může dopadnout na Evropu bez toho, aby se jaderné výměny účastnily i USA. Čili že by zaoceánská velmoc mohla nechat Evropu „ve štychu“. V posledních dnech vyvolal vzrušení ruský velvyslanec v Dánsku, když uvedl, že pokud Dánsko instaluje na svém teritoriu prvky americké protijaderné obrany, stane se možným terčem ruského úderu. Toto vyjádření bylo některými analytiky prezentováno jako vzkaz: „Máme proti vám, Evropané, jadernou převahu 10:1 a můžeme toho využít. Američané si kvůli vám nenechají ničit svá města jadernými zbraněmi, takže se musíte dohodnout s námi. A podřídit se nám“. Jak si vysvětlovat celou tuto slovní přestřelku? Skutečně může případná jaderná dominance Ruska přimět evropské velmoci, aby vůči němu praktikovaly smířlivější politiku? Jde nám o to, jak se tyto otázky, které nejsou každodenně frekventovány, promítají do strategického přemýšlení politiků a diplomatů v Evropě.

Dovolte mi na úvod malou filosoficko-ekonomickou úvahu. V uplynulých dvaceti letech jsme se (míněny evropské státy) chovali jako malé děti, které zahánějí bubáka ukrytím hlavy pod přikrývku. Války, službu v armádě, jaderné zbraně, a vlastně zbraně hromadného ničení jako takové – to vše jsme „vytěsnili“ ze svých myslí a životů. Tvářili jsme se, po vzoru televizních reklam, že v reálném světě vlastně neexistují, stejně jako stáří, nemoci a smrt. Bohužel, ukazuje se, že stejně mysleli a chovali se i lidé, kteří měli „v popisu práce“ zajišťování obranyschopnosti České republiky a bezpečnosti jejích obyvatel. V režii premiérů, ministrů obrany a jejich náměstků, za blahovolného přihlížení vrchních velitelů ozbrojených sil, byla namísto nastavování schopností reakcí na konkrétní hrozby a hledání cest k eliminaci reálných rizik systematicky likvidována a rozprodávána schopnost armády účinně zasahovat v případě krizí, včetně těch válečných. Byla zprivatizována infrastruktura civilní obrany, ze školních osnov vymizela příprava mladých lidí na řešení krizových situací (dříve branná a zdravotnická výchova). Česká republika si sice udržela určité strategické rezervy potravin, paliv apod., jejich rozdělování a distribuce v případě skutečných katastrof jsou však zajištěny především papírově. Zato kolem nich probíhají čilé „kmotrovsko-podnikatelské“ aktivity, ostatně jako kolem téměř všech nákupních aktivit za státní peníze, spojených v ČR s obranou a bezpečností.

Kdo je ing. Jaroslav Štefec, Csc.? Životopis ZDE

Článek pana Dolejšího v Britských listech jsem četl a byl jsem upřímně zděšen diletantstvím autora, jednostranností a neobjektivitou článku i jím odkazovaných zdrojů. Na rovinu – hysterická reakce dánských představitelů mě udivuje. Samozřejmě chápu, že takto otevřené prohlášení ruského velvyslance je vhodnou příležitostí k působení na veřejné mínění, a jak je vidět, nejen v rámci Dánska. Pokud se ale vedení této země svobodně rozhodlo stát se součástí systému protiraketové obrany USA, musí počítat s tím, že Rusko, které se naprosto oprávněně obává překvapivého „preventivního“ jaderného úderu ze strany USA, v případě bezprostřední hrozby tohoto útoku použije své jaderné zbraně nikoliv nejprve k odplatě, ale především k eliminaci protiraketové obrany USA (PRO) a zajištění účinného průniku vlastních raket a dalších nosičů jaderných zbraní. Prvními na ráně jsou logicky prostředky PRO v Evropě – přehledové a naváděcí radarové systémy a odpalovací zařízení antiraket bez ohledu na to, zda pozemní nebo námořní. Ruské vedení si je vědomo, že pokud USA budou vědět o existenci možnosti eliminace PRO, zaměřené na likvidaci ruských raket mířících na USA a k Norsku, budou váhat s provedením jaderného úderu strategickými silami proti území Ruska i v případě, že dojde k použití jaderných zbraní (včetně amerických) na území Evropy. V sázce je tentokrát příliš mnoho.

Co dodat k „uplatňování jaderné dominance Ruska vůči evropským velmocím“. Přiznám se, že ačkoliv se tímto tématem zabývám už léta, zatím jsem tuto snahu, snad kromě květnatých popisů jejích projevů v článcích podobného ražení, jako jsou ty v BL, nijak výrazně nezaznamenal. Navíc se domnívám, a mohu to doložit historickými paralelami, že politika založená na jakékoliv hrozbě, včetně jaderné, nemůže nikoho dlouhodobě přimět ke „vstřícné spolupráci“. Spíše naopak. Rusové s tím mají spoustu zkušeností, stejně jako USA.