Jak se podle vás bude vzpomínat na právníka, profesora, poslance, legislativce a sociálního demokrata Zdeňka Jičínského? Co přinášel do české politiky?

Zdeněk Jičínský se nikdy nedral do popředí, proto širší veřejnost ani pořádně neví, jak výrazný otisk na naší zemi a její legislativě zanechal. Například v druhé půlce šedesátých let prosadil federativní model uspořádání vztahu Čechů a Slováků, na což po roce 1989 navázal jako poslanec Federálního shromáždění.

Nebo že byl v okamžiku zlomu stěžejním spolupracovníkem Václava Havla, kterému radil ohledně ústavního práva, legislativy i při vyjednávání s odcházejícím komunistickým režimem. Žádný jiný politik se tak výrazně nepodepsal na podobně zákonů v posledních třiceti letech jako Zdeněk Jičínský. Kromě toho byl ale ztělesněním politiky věcné, klidné a nekonfliktní.

Zdeněk Jičínský patřil k veteránům českého parlamentu i ČSSD. Máte s ním nějaký osobní zážitek, který by jej charakterizoval?

Poprvé jsem se s ním potkal v roce 2003, když jsem začal spolupracovat s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou. Ve Sněmovně jsem několikrát sehrál roli spojky mezi ním a Zdeňkem Jičínským. Byla pro mne velká škola sledovat, jak důkladně a s nadhledem promýšlí, skoro bych řekl, až rentgenuje vládní legislativní předlohy. Byl velmi pracovitý a uměl být též velmi kritický.

Jakou pozici měl Zdeněk Jičínský v ČSSD? Byl pouze fundovaným expertem, zaměřujícím se na ústavněprávní otázky, nebo byl také aktivním aktérem nějakých politických her, které se v každé straně odehrávají? Byl politikem, ve smyslu „politikaření“?

Zdeněk Jičínský byl nositelem značné životní zkušenosti a tradice demokratického socialismu. Proto jej všechny skupiny v ČSSD respektovaly. Neřadil bych jej ale k idealistům, uměl se chovat pragmaticky, „reálpoliticky“, dokázal vyjednávat a taktizovat. Hybatelem her v ČSSD ale nebyl, to už jsem raději na stránkách deníku Právo glosoval. O tom, že stranickou kariéru poněkud zanedbával, svědčí i to, že se v roce 2002 ocitl až na pátém místě kandidátní listiny a do Sněmovny se dostal až po roce jako náhradník za Jaroslava Tvrdíka.

Zdeněk Jičínský patřil ke skupině, která do ČSSD přišla s Milošem Zemanem (spolu byli už poslanci ve Federálním shromáždění) Tato skupina „zemanovců“, která ČSSD od roku 1993 ovládala, pak po vzestupu a volebních triumfech dost ovlivňovala dění ve straně i po odchodu předsedy Zemana. Proč podle vás vznikl ve straně tento fenomén „otce zachránce“, se kterým se musel vypořádávat v podstatě každý předseda po Miloši Zemanovi?

Miloš Zeman pomohl vytáhnout ČSSD nahoru a prokázal při tom mimořádné strategické schopnosti. Není potom divu, že mnoho sociálních demokratů i později v krizových chvílích vyhlíželo spásu v Miloši Zemanovi. Platí ale, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Kromě toho se v posledních osmnácti letech Zeman řídí spíš svými osobními sympatiemi či antipatiemi než racionální strategií. Zdeněk Jičínský byl přítelem Miloše Zemana. Když ale s ním nesouhlasil, což bylo v posledních letech stále častější, naposledy v loňském sporu o obsazení ministerstva kultury, dokázal to jasně říct.

Musím k těmto tenzím v ČSSD zmínit jednu konkrétní událost- volbu prezidenta v roce 2003 a to, co Miloš Zeman prezentuje jako „kudlu do zad“- tedy jeho nezvolení, ačkoliv hlasy na to ČSSD měla. Zeman sám pojal tuto událost a „pomstu“ všem, kteří se na ní podíleli jako hlavní motor své další politické činnosti. Ale jak to ovlivnilo vnitřní vztahy v ČSSD, jak to poznamenalo vztah Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse s těmi členy, kteří v Miloši Zemanovi viděli tvůrce stranického úspěchu? Mezi ně právě Zdeněk Jičínský patřil...

Prezidentská volba, nebo spíš nevolba, nejdřív Jaroslava Bureše a pak Miloše Zemana, v roce 2003 skutečně vážně zasáhla do vztahů v ČSSD. Dodnes nebyly všechny příkopy zasypány. Zdeněk Jičínský bral ale i tyto věci profesionálně. Vycvičily jej konflikty v KSČ, Chartě 77 i Občanském fóru. A pro sociální demokracii byl natolik cenný, že jej nikdo kvůli personálním či názorovým rozepřím neostrakizoval.