Je Andrej Babiš „tahounem ekonomiky“ a vizionářem? Máme podle vás našlápnuto na technologický rozvoj? Jaké je v tomto ohledu naše postavení a budoucnost v Evropě?

Technologická úroveň je hlavním kritériem pro hodnocení váhy a postavení určité společnosti v mezinárodním společenství. Vše ostatní se odvozuje od tohoto primárního kritéria. Může to znít příliš technokraticky jako znevážení různých duchovních hodnot, ale takový je zkrátka globální svět zrozený modernizací a průmyslovou revolucí. Jestliže chceme být respektovaným národem, jehož vliv a ohlas ve světě výrazně převyšuje počet obyvatel, jak se to daří například Švýcarsku, Nizozemí, Dánsku, Finsku nebo Singapuru, musíme upřít intelektuální energii tímto směrem a přizpůsobit zájmům rychlého technologického rozvoje naše státní a vzdělávací instituce.

Evropa jako celek je navzdory stále relativně vysoké životní úrovni stagnující částí současné globální civilizace, přičemž slabost evropských států a jejich hospodářství je umocňována masovou imigrací způsobující nezvratné demografické a sociokulturní změny, které radikálně promění charakter evropské společnosti. Vzhledem k tomu, že zmíněný civilizační úpadek našeho kontinentu je selektivní a některé evropské regiony mu celkem úspěšně vzdorují, rodí se hierarchie, v níž se určité oblasti pravděpodobně udrží ve skupině nejrozvinutějších států světa, zatímco jiné definitivně poklesnou na úroveň rozvojových zemí. Je zřejmé, kde by mělo být naše místo. To, že se to za uplynulých třicet let nepodařilo, je velkým selháním politických elit, které by mělo vyústit v radikální očistnou katarzi. Politický systém, který nedokáže plnohodnotně využít tvůrčí potenciál národa a jeho značného pracovního nasazení, není dobře nastaven a měl by být demokraticky změněn. Myslím, že na tomto rozcestí se právě nacházíme.

Fenomén hnutí ANO a Andreje Babiše nevyplynul z ignorance a nezralosti „nevzdělaného venkovského obyvatelstva“, jak do omrzení opakují mainstreamová levicově liberální média a s nimi spojení experti, ale právě z podvědomého pocitu širokých vrstev, že je třeba rázného obratu směrem k neideologickému pragmatismu a k efektivní a výkonné státní správě. Problém hnutí ANO spočívá ale v tom, že je příliš osobnostně různorodé a více oportunistické než flexibilní. Příslušné žádoucí reformy mnohdy marketingově imituje, ale nerealizuje. To otevírá prostor pro skutečně reformní politickou stranu, který je prozatím nevyužit. 

V této souvislosti je otázka, zda je rozumné zvyšovat kvóty pro zahraniční dělníky, jak to žádá Hospodářská komora, kteří směřují více do montoven než do služeb?

Tato politika by nás udržovala v postavení ekonomické periférie, z něhož se v zájmu zvýšení kvality našeho života musíme vymanit. Absurdita systému, v němž zahraniční společnosti stavějí na našem území montovny pro laciné zahraniční dělníky – přičemž sociální náklady této „dělby práce“ nese český stát, aniž se plnohodnotně podílí na zisku – je zřejmá. To samozřejmě neznamená, že by se Česká republika měla uzavřít pracovitým, vzdělaným, ambiciózním a kreativním jedincům přicházejícím ze zahraničí. Právě naopak. Tito lidé by mohli být jedním z hnacích motorů prosperity. Hlavní výzva spočívá v udržení našeho území jako hodnotově a právně homogenního demokratického prostoru zaštítěného příslušností místních obyvatel k modernímu českému národu. 

Stát je primárně konsensuálně udržované násilí směřující ke zjednání spravedlnosti a k vlastní reprodukci. Neomarxistická ideologie a sociální inženýrství zbavují stát jeho tradičních represivních a nátlakových nástrojů právě v oblastech, v nichž by byly žádoucí, jako je například integrace přistěhovalců přicházejících z kulturně vzdálených kulturních okruhů do západního civilizačního řádu. Tato rezignace na udržení vlastní identity vždy v minulosti vyústila do zániku a vystřídání jinou kulturou. Nejde o žádný velký objev. O tomto fenoménu psal například ve čtrnáctém století arabský myslitel a historik Ibn Chaldún.

Byzantská říše se dokázala úspěšně vyrovnat s perským a islámským expanzionismem, a dokonce se na přelomu desátého a jedenáctého století opět načas stát vedoucí vojenskou silou tehdejšího světa, dokud měla dostatečnou asimilační sílu k tomu, aby se její obyvatelé pokládali za Římany. V okamžiku, kdy se toto jednotící pouto římské identity rozpadlo, Byzanc začala stagnovat a podlehla nejprve západním křižákům a poté muslimským Turkům.

Problém integrace a přetavení etnické různorodosti v sebevědomý a akceschopný politický národ není tak složitý, za jaký se často vydává. Lidé tolik nelpí na tradičních partikulárních hodnotách, jak tvrdí stoupenci multikulturalismu. To, po čem touží, zahrnuje možnost obživy, ochrany, spravedlnosti a uznání své osobní důstojnosti. Jestliže toto jedincům přicházejícím z deficitního, rozvráceného, represivního či jinak neuspokojivého kulturního prostředí poskytnete, jste na dobré cestě k tomu, abyste si je získali.

Nesmíte dopustit, aby nad vámi získali pocit kulturní nadřazenosti a vžili se do role dobyvatelů, nesmíte jim dovolit, aby se uzavírali v izolovaných enklávách pod záminkou udržení své kulturní „autenticity“ a aby se stylizovali do falešné úlohy „obětí“. Musíte jim neustále opakovat, že se před nimi a jejich potomky otevírá obrovská šance a výzva nového začátku, kterou využijí pouze tehdy, jestliže si osvojí místní jazyk, najdou práci či získají vzdělání – a hlavně se zbaví všeho, co je v rozporu s moderním demokratickým a sekulárním způsobem života evropské společnosti. Francouzský žurnalista a historik Éric Zemmour, který má sám marocké kořeny, neustále vyzývá imigranty: Dávejte svým dětem francouzská jména. Cesta k plnému začlenění do francouzského národa vede přes podobná drobná symbolická gesta a úkony.

Jestliže přistěhovalci tuto velkorysou nabídku podílet se na výdobytcích západní civilizace odmítnou, nesmíme podlehnout sentimentalismu, protože oni by ho vůči nám v našem postavení necítili.