Paní ministryně, připomínáme si 30 let o pádu komunismu. Podle některých průzkumů je stále vysoké číslo lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se před listopadem 1989 žilo lépe. Jak si to vysvětlujete?

Ten průzkum jsem neviděla a neznám, jak se která struktura lidí vyjadřovala. Nechci ale nic zpochybňovat. Budu mluvit sama za sebe. Jsem z generace, která byla v roce 1989 dospělá, narodilo se mi v tom roce druhé dítě. Tu dobu si tedy trochu pamatuji, vím, že jsme nemohli cestovat, svobodně se vyjadřovat a dělat celou řadu věcí. Rozhodně tehdy nebylo lépe. Z hlediska hodnot jako je svoboda slova, možnost volného cestování, ekonomická svoboda, svoboda podnikání, nic z toho nebylo. Stačí tyto hodnoty sečíst a podtrhnout a je jasné, že před rokem 1989 nebylo lépe. Teď žijeme v krásné, svobodné zemi, kde si každý může říkat a dělat co chce, může se svobodně rozhodovat. Tyto hodnoty nelze ničím nahradit. Teď se máme dobře.

Ptáte-li se mě jako ministryně financí, pak, co se týče ekonomiky, také nebylo lépe. Ekonomika nám teď šlape, nebo se podívejte, o kolik za posledních deset let vzrostla průměrná mzda, zhruba o 35 procent. Máme nejnižší nezaměstnanost. Lépe prostě nebylo.

Třetí věc, byť nejde o ekonomický ukazatel, je bezpečnost. Jsme sedmá nejbezpečnější země na světě, to není samo sebou. Nejsme zaplaveni migranty, nepodvolili jsme se migračním kvótám a Andrej Babiš s kolegy z V4 se proti tomu vymezili. Rozhodovat o tom, kdo tady bude žít, musíme my, ne nikdo zvenku. Bezpečnost není samozřejmost, a my bezpečná země jsme. 

Vyjmenovala jste racionální argumenty, které lze do značné míry změřit a většina lidí si je snad uvědomuje. Pokud to vezmeme víc pocitově, kde se podle vás v lidech bere onen názor? Je to nostalgie?

Musela bych znát, jaká struktura lidí, věkově a ekonomicky, to říká. Rozhodně to nemohou hodnotit lidé, kteří tu dobu neprožili. Toto může hodnotit moje a starší generace. Takoví lidé mají právo to hodnotit, ale ne ten, kdo to zná z knih či z televize. Tím se nám zužuje portfolio lidí. Těžko říct. Musela bych s nimi mluvit, slyšet jejich argumenty, vnímat jejich pocity. Těch 30 procent se mi zdá nepřiměřeně vysokých. Moc nevěřím tomu, že by tak vysoké procento lidí volalo po staré době.

Možná někteří lidé zapomněli za těch 30 let. Je hrozně důležité si připomínat tu dobu, všechny ty nepravosti, co se děly. Když pominu zločiny z 50. let, to ani já nepamatuji, ale nezapomínejme na ta omezení každodenního života. Nemohli jsme říkat, co jsme chtěli. Pamatuji si na profesorku, která nám odmítla na gymnáziu přednášet o roce 1968, protože nesouhlasila s interpretací z učebnic. Řekla nám, ať si uděláme výpisky, že ona s tím nesouhlasí. My jsme tomu nerozuměli, nebyl žádný internet, abychom si to vygooglovali. I mnozí rodiče se o tom báli mluvit. Já se na to tehdy ptala své babičky, která mi to vysvětlila. Doba byla složitá. Když jste se hlásil na vysokou školu, hodnotila se stranická příslušnost členů rodiny, původ atd. Byla jsem z prostředí, kdy rodiče byli vzdělaní a kazilo mi to „body“. Nechci si stěžovat, na vysokou školu jsem se dostala, ale byly to takové absurdnosti, které komplikovaly život. Byli tu lidé, kteří byli mnohem víc a těžce perzekvováni. Nemohli dělat svou práci, prakticky nikdo nemohl cestovat. Žádná svoboda slova. Copak mohl někdo jít na náměstí a říkat co si myslí? Dneska může.