O čem se korektně mlčí. Jen začátek průšvihu, dodává z Německa zlé noviny Petr Schnur. A lituje, kam natlačili Českou republiku

12.09.2016 6:30 | Zprávy

ROZHOVOR „Zpitomělá, duchovně impotentní Evropa pod německým vůdcovstvím.“ A sankce proti Rusku? „To je skutečně výplod chorých euromozků, navíc zcela závislých na USA,“ říká historik, sociální psycholog a publicista Petr Schnur žijící v německém Hannoveru. Zamýšlí se nad hrou na eurasijské šachovnici. Upozorňuje na průsečík, který má jak pro USA, tak pro Ruskou federaci klíčový strategický význam. „Amerika do něj chce za každou cenu prorazit, a získat tak co nejvýhodnější vojensko-strategické pozice vůči Rusku a Číně s cílem zamezit uvedení do provozu tzv. Hedvábné stezky,“ uvedl Schnur, který varuje i nás: „Česká republika vsadila svým nohsledstvím na falešného koně.“

O čem se korektně mlčí. Jen začátek průšvihu, dodává z Německa zlé noviny Petr Schnur. A lituje, kam natlačili Českou republiku
Foto: archiv Petr Schnur
Popisek: Petr Schnur M.A., historik, religionista, sociální psycholog, publicista žijící v německém Hannoveru

Spojené státy a Rusko se dohodly na novém příměří v Sýrii. Už před časem se prezidenti Ruska a Spojených států Vladimir Putin a Barack Obama sešli na dvoustranné schůzce na summitu G20 v čínském Chang-čou. A také tam byla předmětem jednání situace v Sýrii a rovněž na Ukrajině. Lze tedy předpokládat, že se obě strany skutečně dohodnou na společném postupu?

No, především si nejsem jistý, zda Spojené státy skutečně usilují o ukončení bojů v Sýrii a férové urovnání krize na Ukrajině. Na první pohled by to tak vzhledem k nynější rusko-americké dohodě mohlo vypadat, ale upřímně řečeno, vzhledem k průběhu podivných „revolucí“ v obou zemích a roli USA v nich o tom vážně pochybuji. Devastace cizích zemí pod praporem demokratizace a následného boje proti terorismu se stala plnohodnotnou součástí americké zahraniční diplomacie, jde tedy o rutinní záležitost. Navíc následky v podobě přílivu migrantů a miliardových eurobakšišů tureckému sultánovi nenesou Spojené státy, ale zcela zpitomělá, duchovně impotentní Evropa pod německým vůdcovstvím. A celkový průběh obou krizí potvrzuje názory těch, kteří upozorňovali a upozorňují na přímou souvislost mezi obojím.

Průsečík totiž leží v eurasijském prostoru, který má jak pro USA, tak RF klíčový strategický význam. Amerika do něj chce za každou cenu prorazit, a získat tak co nejvýhodnější vojensko-strategické pozice vůči Rusku a Číně s cílem zamezit uvedení do provozu tzv. Hedvábné stezky. Jde při tom o obchod i energii, vede přes Sýrii a kromě jiného by spojovala Čínu s Evropou. I v tomto světle je nutné vidět americký tlak na ratifikaci TTIP, která by EU definitivně svázala se strategickými zajmy USA. A Ukrajina se stala nástrojem bezprostředního vojenského, politického i ekonomického tlaku na Rusko. Cílem je jednak etablovat vlastní přítomnost v oblasti, která je pro Rusko snad nejcitlivější, jednak provokovat Moskvu k protiopatřením, která jsou následně vydávaná za agresi a slouží k dalšímu posunu NATO na východ. O tom, jakou roli z hlediska americké geostrategie hrají Eurasie a Ukrajina na – cituji – ‚eurasijské šachovnici‘, podrobně informoval světovou veřejnost jeden z klíčových stratégů americké zahraniční politiky, Zbigniew Brzezinski ve svých posledních dílech. Již v roce 1997 označil Ukrajinu ve své knize, v českém překladu se, tuším, jmenuje Velká šachovnice, za klíčový geopolitický uzel, který rozhoduje o roli Ruska v eurasijském prostoru, a tedy jeho postavení coby velmoci. No a když se podíváme na průběh krizí v Sýrii i na Ukrajině, na politické partnery v Kyjevě a skandální hrátky s „moderátními rebely“ nebo Kurdy v Sýrii, potom musí být každému jasné, jaký má asi Washington reálný zájem na férovém politickém urovnání. Podle mého názoru žádný.

Amerika ví, že překročit červenou linii v Sýrii by znamenalo vojenský konflikt s Ruskem, do kterého by mohla aktivně vstoupit i Čína, a pokud tedy jestřábové nebudou chtít vyvolat světovou válku, budou do konfliktu i nadále přilévat olej v naději, že docílí alespoň parciálního úspěchu. Buď nějakého politického ústupku Rusů, spíše ale prostřednictvím zakotvení vlastního vojensko-politického vlivu na určité části syrského teritoria, které by USA ovládly prostřednictvím jejich „moderátních“ džihádistů. Právě tato ostudná hra na „moderátní rebely“ pokračuje ve východní části Aleppa. To je na spadnutí, syrská armáda má navrch a já se obávám, že USA hrají příměřím na čas. Takže je otázkou, jak ještě dlouho se budeme „těšit“ z tohoto velmi umírněného amerického boje s terorismem. A co se stane, když „moderátní“ islamistické falangy pod americkým komandem, které načerpaly nové síly a zbraně, přece jen dostanou chuť na Damašek? Třeba posílení „pomýlenými“ bojovníky IS, kteří pochopili, jak fungují jarní a barevné revoluce? Historie ukázala, že pro Američany je přítel z dneška zítřejší nepřítel a naopak: z dnešního nepřítele a teroristy se velmi rychle může stát spojenec. Lze potom vyloučit, že do bojů vstoupí s pozemními jednotkami Írán nebo Čína?   

Co se týká Sýrie, dostupné jsou zatím informace o tom, že Turci společně se spojenci dobyli poslední pozice tzv. Islámského státu. Jde o zásadní moment? Mimochodem, jednání mezi ruským prezidentem a jeho tureckým protějškem svědčí o jistém sbližování. Pak se také Turci dohodli na spolupráci s cílem ukončení syrské krize s Íránem. Zároveň prezident Spojených států Barack Obama v rámci summitu G20 na schůzce s Recepem Tayyipem Erdoganem ubezpečil, že americká vláda podporuje Ankaru v záměru potrestat strůjce pokusu o státní převrat. Přitom ovšem stále přetrvává napětí, protože USA nechtějí vydat islámského duchovního Fethullaha Gülena, který žije v americkém exilu, jehož Turci považují za aktéra puče. Jak tyto momenty mohou ovlivnit konflikt v Sýrii?

Pro mne představuje momentálně Turecko jednu velkou záhadu. Otazník spočívá nad nepovedeným vojenským pučem, jeho pozadí podle mého souvisí s dalším průběhem syrské krize a tureckou rolí v ní. Stejně jako EU hrají i Spojené státy dvojí hru, ze které se Erdogan snaží vytěžit maximum. V případě Berlína a Bruselu to již dostalo bizarní, drasticky nedůstojné rozměry. Nad mírou „evropského“ sebepokálení se musí Erdogan bavit každý večer. On přesně ví, že Západ je schopen jednou rukou objímat a druhout otevírat kudlu, koloniální ambice Francie a Anglie nezmizely, ony byly po II. světové válce pouze utlumeny. Na vlastní kůži to kromě jiných poznal Kaddáfí, kterému Londýn, Paříž a Washington dva roky před „revolucí“ mazaly med kolem huby. Považuji postup turecké vlády podle hesla „s jídlem roste chuť“ za totální demaskaci západní „antiteroristické“ politiky a lidskoprávní frašky, za snahu Západ maximálně využít, získat co nejvíce ústupků a výhod, a zároveň ponížit. Každou fackou evropským politickým impotentům získává další příznivce doma.
Zde podle mého je situace jasná, myslím ve vztahu Turecko – EU. Německo a Brusel otevřely Pandořinu skříňku, kterou nejsou již schopny zavřít. EU si dalo samo šachmat. Výsledek šachové partie s Ruskem a USA si momentálně netroufám předpovědět. Do jaké míry jsou sblížení s Ruskem a neshody s Amerikou realitou nebo zda jde o krkolomné diplomatické triky, ukážou následující měsíce. Objektivně viděno by ale Turecko muselo mít zájem na mírové, politicky i teritoriálně stabilní Sýrii, a to je fakticky možné pouze ve spolupráci s Ruskem, Íránem a Čínou. Vše ostatní by byl smrtelný hazard pro celý region, a tedy i pro Turecko.    

I když se na už zmiňovaném summitu zdůrazňovala nutnost podpory globální ekonomiky, některé hospodářské vztahy se nerozvíjejí podle původních plánů Bruselu. V Evropě začínají sílit hlasy, které volají po zrušení sankcí vůči Rusku. Navíc je v ohrožení TTIP. Aktuálně bude žádat Francie Evropskou komisi, aby zastavila jednání o volném obchodu, protože smlouva není v politickém zájmu země. Je tedy po této situaci narušena jednota Západu?

Co se sankcí týče, to je skutečně výplod chorých euromozků, navíc zcela závislých na USA. Nedávno jsem četl zprávu agentury Bloomberg, že ruský export zemědělských produktů dosáhne historického rekordu. Jeden příklad za mnohé. Historie ukázala, že národ, který má v sobě vnitřní sílu a odhodlání nepoddat se tlaku zvenčí, získá sankcemi na soběstačnosti. A Rusko má nejen tuto energii, ale i patřičné resorty, kdo zná alespoň povrchně historii, měl by to vědět. Sankce nejvíce uškodily samotné Evropě a Hollande to samozřejmě věděl od samého začátku. Dnes je jeho vláda pod enormním tlakem sociálních protestů a narůstající politické síly Front National, on prostě neví kudy kam. Tzv. socialisté a s nimi celá Francie se chytili do pasti. Namísto zásadní korektury politiky Sarkozyho nastoupil jak ve vnitřní, tak zahraniční politice cestu kontinuity a nyní sklízí ovoce. 
Duležité je uvědomit si následující: protiruské sankce nadiktované Washingtonem úzce souvisejí s TTIP. Jde o totální ekonomické a politické připoutání Evropy ke Spojeným státům, zabránit jakékoliv možné spolupráci Evropy a Ruska. Jinými slovy: jde o vyloučení Ruské federace z Evropy, která se má prostřednictvím EU stát nástupním prostorem vůči Rusku. Jde o to, postavit zeď mezi „západní“ Evropou, tedy EU, a rozvíjejícím se eurasijským ekonomickým prostorem, ve kterém stále silněji probíhá i politická integrace. Proto Ukrajina, proto sankce, proto TTIP. Z dlouhodobého hlediska vsadila Česká republika svým nohsledstvím na falešného koně.

Ruský prezident Vladimir Putin na summitu prohlásil, že stav ruské ekonomiky se podařilo stabilizovat, průmyslová výroba lehce roste a odliv kapitálu ze země se výrazně zmenšil. V minulých týdnech absolvoval prezident řadu schůzek a také na summitu G20 byl osloven britskou premiérkou Theresou Mayovou, která i přes některé rozdílné názory vyjádřila zájem o otevřený dialog. Existuje tedy stále snaha, řekněme, Rusko izolovat, nebo už je v podstatě jasné, že tato politika selhala?

Každý, kdo si zachoval alespoň špetku zdravého rozumu, musel a musí vědět, že v dnešním světě nelze Rusko izolovat. Stupidní studenoválečná politika USA, NATO a EU dokázala jen posílit rusko-čínské vztahy a ukázala světu, co Západ rozumí pod pojmem diplomacie: bomby, politické převraty, destabilizaci a chaos. Dnes to začínají chápat i ty země, které patřily ke tradičním spojencům Západu a které nyní hledají cesty ke zlepšení vztahů a spolupráce s Ruskem. Visegrádské země by se nad celkovou situací měly zamyslet a vyvodit z ní důsledky, což by znamenalo nenechat se nadále vtahovat do sebezničující politiky Berlína a Bruselu. S největší pravděpodobností ovšem bez rusofobních Poláků, kteří střídavě prostřednictvím Bruselu a Washingtonu hrají svoji velkopolskou kartu. V EU se prohlubuje politická, hospodářská a sociální krize, ta finanční opět visí ve vzduchu. K tomu milionová imigrace, která tyto problémy nevyřeší, ale naopak jim dodá nebývalou dynamiku. Ohrožení vnitřní bezpečnosti je v počátečním stadiu, a tím zdaleka nemyslím pouze islamistický terorismus. A za této situace se EU nechala vtáhnout do americké partie proti Moskvě. Zvyšování výdajů na zbrojení, desítky miliard na imigraci, která nebere konce, a zároveň vnitřní sociální propad a pauperizace – jak tato izolace Ruska a nekonečný boj proti terorismu mohou skončit?

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Daniela Černá

17. listopad

Dobrý večer, pane Zdechovský, chci se zeptat, jak se díváte na prohlášení našeho vrcholného politika, cituji: Ne každý názor musíme respektovat a ne každý názor je stejně "hodnotný"? 35 let po revoluci je schopen toto říci do rozhovoru nás premiér? Opravdu? Svůj názor raději vyjadřovat nebudu, ale ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„To nemohlo dopadnout dobře.“ Luděk Bednář o disentu z dob minulého režimu a teď

16:22 „To nemohlo dopadnout dobře.“ Luděk Bednář o disentu z dob minulého režimu a teď

ROVNÁ PÁTEŘ LUĎKA BEDNÁŘE Lidí, kteří nepodléhají stádnímu myšlení, ani dnes není moc, říká publicis…