Ve Sněmovně vládní koalice svedla boj o schválení pandemického zákona, který nakonec prošel. Podle něj je možné z rozhodnutí ministrů omezovat práva a svobody Čechů ohledně testování, uzavírání, podnikání a podobně. Jak jeho znění a současné dění v Poslanecké sněmovně vnímáte?

Bylo mnohokrát řečeno, že je to zbytečný zákon, který navíc dává do rukou pouhých ministerstev možnost činit kroky, které mohou občany omezovat v jejich základních právech bez možnosti řádné právní, soudní ochrany. Zde bych vyzdvihnul iniciativu právního experta Trikolory docenta Zdeňka Koudelky, který opakovaně uspěl se svými stížnostmi na nezákonné postupy ohledně vládních nařízení u Nejvyššího správního soudu.

Křečovitý tlak vládnoucí garnitury na schválení novely pandemického zákona, který jim na popularitě vůbec nepřidá, dává spíše tušit, že v pozadí bude „made in Brusel“, ale rozhodně ne české zájmy.

Schválení obstruovalo hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou. Desítky hodin trvaly jejich proslovy, došlo ke střetu, protože přes proslov Okamury, který neskončil, poslanci schválili, že mohou hlasovat i v noci. Kritici to považují za protiústavní. Co říkáte těmto obstrukcím?

Nynější sněmovní většina, která paradoxně zastupuje pouhých 30 procent občanů, si stěžuje na obstrukce. Ale sama do dneška obstruovala zvolení dalšího místopředsedy z řad nynější opozice, libovolně si upravuje jejich počet. Bez ohledu na ustanovení ohledně sněmovních výborů a poslaneckých klubů Poslanecké sněmovny si je nafukuje a vytváří, aby si zajistila co nejvyšší obsazení postů pro své zvolence. Tedy nynější sněmovní většina je vůči této kritice zcela nevěrohodná. Lapidárně řečeno, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Jste bývalým disidentem a bojovníkem za svobodu v minulém režimu, který vás nakonec přiměl emigrovat. Jak se na současné události díváte právě z pohledu svobody a práv lidí? Jsou omezovány, jak také slýcháme?

Z pohledu dnešního dění složitější otázka, i když v poslední době se zdá být jasno. Před 25 lety bych mluvil jednoznačně o demokracii, byť se rodící. Dnes mohu mluvit o mizící demokracii. Umírající. Nikdy jsem neuhnul ze svých názorů, že se máme především starat o naše národní a státních zájmy a nebýt přívažkem velmocenských politik. Logicky jsem dával tento deficit tehdejšího režimu do souvislosti s komunistickou stranou. Nemožnost svobodně volit, vyjadřovat se, to byly v základu průvodní jevy, které opravňovaly k odporu, k boji za občanskou svobodu, tedy demokracii.

Nikdy nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že tolik vzývaná demokracie není zárukou vůči riziku, že můžeme sklouznout do daleko hlubší závislosti na jiných, se všemi doprovodnými důsledky. Tehdejší režim dával jasné mantinely, neklamal; vědělo se, za jakých rámec se smí jít, že jeho ideologický tlak v drtivé většině končí u vrátek chaty nebo zahrádky či hospody. Hodně zjednodušeno, tehdy jsme byli všichni především Češi, Slováci a tak dále, i v očích onoho režimu. My, co jsme šli tehdy proti, jsme věděli, co riskujeme. A jak to vypadá, asi budeme riskovat znovu.

V Evropské komisi je na pořadu dne snaha o uznání trestného činu Evropské unie proti nenávistným verbálním projevům a trestných činů z nenávisti. Zaobaleno v bohulibém hávu v dojemné starosti o lid evropský. Na nedávném semináři Akce D.O.S.T. jsem se potkal mimo jiné i s paní Lenkou Procházkovou a oba jsme shodně konstatovali, že paradoxně se stále nacházíme na stejné straně barikády jako tehdy.

Častým argumentem pro omezování je koronavirus, který poslední dva roky ovlivnil život téměř každého člověka. Je to nutné a namístě? Jak zajistit, aby lidé nepřicházeli o svá práva?

To nám nezaručuje žádný politický systém. Mezi státem a společností musí existovat přirozená úmluva založená na odpovědnosti. Společnost deleguje některá práva a činnosti, která nemůže jiným způsobem zajistit, na stát, a formou daní i deponuje na tuto činnost prostředky. A stát se má o tuto činnost postarat. To je ideální stav. Váhy se někdy převažují na tu či onu stranu, ale nesmí být výkyv nikdy takový, aby se to závaží nebo to vážené vysypalo a váha by se vychýlila do krajní polohy. O tom je zastupitelská demokracie, aby stát tyto výkyvy korigoval. A volby jsou od toho, abychom vyjádřili nebo nevyjádřili podporu té politické straně, která to umí dle našeho úsudku nejlépe.

Jakákoliv anomálie – naposled předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského – zásah do volebních pravidel, který v důsledku vyřadil velkou část společnosti z účasti na rozhodování ve věcech veřejných, může části společnosti zavdat příčiny k nedůvěře v legitimitu politického pořádku.

Tedy, když nejsou po ruce právní prostředky, které mohou korigovat rozhodnutí či dát hlas poškozeným, je nutné sáhnout k veřejným protestům. Kdo má právo určovat cizí život, ovlivňovat jej v míře, že to ohrožuje jeho existenci, zasahuje jeho přesvědčení a tak podobně? Existují takové případy, ale nejednalo se o bytí, či nebytí. Jediné, co v těchto případech platí, je vymahatelnost práva každého jednotlivce.

Hodně se také mluví o omezování svobody slova kvůli blokacím na sociálních sítích, dehonestováni odlišných názorů či jejich nositelů, nebo přímo takzvaná cancel culture. Když se ohlédnete o 40 let zpátky, vidíte znaky společné s minulým režimem, nebo jde jen o zbytečné obavy?

Jen se vrátím zpět k odstavci nahoře. Z iniciativy vyplývá, že jde o přeshraniční rozměr nenávistných verbálních projevů ohrožující hodnoty Evropské unie. V textu je mířeno především na internet a témata v souvislosti s covidem-19. Neodkazuje se na Deklaraci lidských práva zakotvených v ústavách jednotlivých zemí, ale na články ve Smlouvě o Evropské unii a mluví se o Listině základních práv Evropské unie. Takže, už nemáme svoje základní práva, svoje ústavy – ale něco nad tím, cosi jako základní práva Evropské unie, a tím se v trestním právu budeme řídit. A jasně, že se míří na nenávist vůči osobám nebo skupinám osob, které mají takzvaně chráněné charakteristiky. Kdo tyto osoby a skupiny jsou, není třeba upřesňovat.

Závěr této tiskové zprávy je zcela vypovídající, cituji: Dnešní iniciativa je důležitým krokem k tomu, abychom jako Evropa dokázali na tuto hrozbu proti pluralismu a inkluzivnosti účinněji reagovat. Nedovolíme, aby tento jev oslabil naši demokracii.

Takže, na hrozbu proti pluralismu a inkluzivnosti se reaguje zrovna omezením mnohočetnosti a zavedením represí. Co je pluralismus a inkluze, tedy co je svobodné vyjádření, a co ne – to bude záležet na výkladu Evropské unie a bude se to rovnou trestat. Tohle předčí i dávný cenzorní  Úřad pro tiskový dozor.