Maďarský FIDESZ Viktora Orbána dokázal počtvrté v řadě vyhrát maďarské parlamentní volby. Navzdory očekáváním dokonce obhájil ústavní většinu, když počet svých mandátů rozšířil o 2 na 135. Spojená opozice selhala. Čím si tento jednoznačný výsledek vysvětlujete? I průzkumy hovořily o mnohem těsnějším souboji.

Prezident Zeman ve své gratulaci Viktoru Orbánovi uvedl, že jeho vítězství je důkazem dlouhodobé důvěry, které se těší ze strany svého národa. Maďaři jsou si prý vědomi toho, že Orbán klade maďarské zájmy na první místo a služba vlasti je mu posláním.

Souhlasím s tímto hodnocením a dodávám, že Viktor Orbán je pro mě mezi dnešními evropskými politiky jeden z mála skutečných státníků, který vyniká svojí zásadovostí, opravdovostí, vlastenectvím, odvahou a v neposlední řadě schopností nepodléhat módním trendům a stádovému chování. Jeho Fidesz je autentickou konzervativní silou hodnou toho označení.

To jsou prvotní důvody vítězství, pak jsou zde samozřejmě další faktory, jako malá přesvědčivost opozice nebo současný opatrný přístup vlády k válce na Ukrajině, který má podporu veřejnosti.

Jaké jsou příčiny toho, že v Maďarsku, které nám bylo například bývalým premiérem Andrejem Babišem vykreslováno ve velmi pozitivním světle a mnohdy i jako spojenec, či snad vzor, má národní konzervatismus o tolik větší slovo než v Česku?

Důvod bych nehledal tolik v odlišnosti maďarské a české národní povahy a místních podmínek. Spíše jde o problém na straně nabídky. V České republice nemáme nyní obdobu Orbána a Fideszu – tedy politickou osobnost a politickou sílu, které dokážou opravdovou národně konzervativní politikou oslovit veřejnost. 

Proč je česká národně konzervativní scéna tak rozdrobená?

Chybí zde charismatická osobnost, která by dokázala sjednotit stávající subjekty, vytvořit jednu velkou stranu a získat podporu širší veřejnosti. U představitelů malých stran pak můžeme pozorovat zbytnělé ego, přehnané představy o významu a potenciálu jejich trpasličí formace, lpění na vlastní „zavedené“ značce, někdy až sektářství.

Dalším problémem je, že se zde z jisté setrvačnosti udržuje představa, že hlavním pravicovým a konzervativním subjektem je Občanská demokratická strana. S touto představou a s ní spojenou letitou loajalitou, nebo obavami přesunout přízeň jinam, se rozhoduje ve volbách i mnoho konzervativních voličů. ODS přitom v posledních letech do značné míry programově vyčichla a za líbivou pravicovou fasádou žije náhražkovými tématy a banalitami. Jde tu o typický příklad hodnotového vyprázdnění a politického zkorektnění původně konzervativní strany, o kterém přesvědčivě píše Andrej Duhan ve své nové knize Konzervativní revoluce.

Ubližují národnímu konzervatismu v Česku extremisté?

Konzervatismus je už ze své podstaty velmi vzdálen všem extrémům a výstřelkům. To samozřejmě nebrání různým radikálům a podivínům, aby se za konzervativce vydávali. Takoví jednotlivci či formace stojí ovšem zcela na okraji politického spektra a nemají žádný vliv na běh věcí kolem nás, ani na konzervativní tábor.

Pro konzervatismus podle mě nepředstavuje problém ani tak to, co se děje na okraji, jako to, co se neděje uprostřed, v jádru. Chybí zde pevná základna – strana typu maďarského Fidesz, polského Prawo i Sprawiedliwość nebo naší někdejší ODS v klausovské éře. Bez toho se nepohneme dále.