Uplynulo 100 let od vzniku Československa. Připravena je řada programů, některé už probíhají. Jenže kromě oslavných připomínek významu 28. října 1918 a tvrzení, že se máme nejlépe v historii, zaznívají i názory, že vlastně není co slavit, protože Československo už neexistuje a současný stát je stejně rozkradený a rozprodaný. Připomenout lze i apel Karla Schwarzenberga ze Sněmovny, když poslanci zamítli přijetí padesáti sirotků. Hovořil o tom, že jsme tak nehumánní a pokrytečtí, takže by měly být oslavy „odřeknuty.“ Je co slavit?

Naprosto odmítám slova o tom, že není co slavit. Vznik samostatného státu Československa je významný mezník naší historie, bez něhož by nebyla ani Česká republika. Za zcela odsouzeníhodný pak považuji výrok Karla Schwarzenberga – nechápu souvislost nějakých imaginárních sirotků s našim vlastenectvím. Asi se pan hrabě necítí být Čechem, když o nás takto mluví. O oslavách a prioritách naší země ale naštěstí nerozhoduje on, naopak, je od nich viditelně už dlouhou dobu zcela vzdálen, takže ať si v době konání vzpomínkových oslav odjede tam, kde se cítí doma, protože to evidentně není tady. Mým domovem naopak je Česká republika, jejíž počátky se datují právě od vzniku Československa, a svou zemi na rozdíl od pana hraběte miluji. Osobně si proto myslím, že nejlepší oslavy vzniku Československa by byly tzv. zdola – na půdě českých, moravských a slezských obcí a měst, bez řečí „velkých“ politiků, tedy formou setkání občanů s národními vlajkami na důvěrně známých návsích a náměstích, kde by mohli říct pár slov starostové a primátoři, zaznít by měla naše hymna, lidé v tichu vzpomenout ono stoleté výročí a rozejít se do svých domovů. Odmítnout slavit něco takového může jen člověk, který se tu necítí doma.    

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Víte, já odmítám takové to sebemrskačství. Myslíte si, že jiné země nedělaly ve své historii chyby a věci, za které by se mohli stydět? Jistěže ano. Stejně jako se jim podařily takové, kterými se naopak mohou pyšnit. My se můžeme možná stydět za věci, které naopak dělali právě naši předkové – žiji v Mohelnici, která byla centrem ostudných čarodějnických procesů, což běželo tehdy celou Evropou, naši předkové vyvolávali války, o poválečném rudém vývoji ani nemluvím – takže si historii nemalujme a žádným předkům se proto zpovídat nemíním. Spíše svým dětem – co jsme jim my sami připravili, a co jim tady připravujeme do dalších let. Na to se soustřeďme. Pískat si skutečně nemůžeme, v 90. letech se děly věci opravdu nevídané, a dějí se i dnes, jen se více maskují a není to už tak snadné. Ale přes to všechno jsem na svoji zemi hrdá, a jsem ráda, že žiji právě zde. Proč? Má bohatou historii, měla a má skvělé osobnosti, vždy hrála v Evropě důležitou roli… Já se proto dnes stydím více za Evropskou unii a její politickou impotenci a vidím ji definitivně jako promarněnou velkou šanci. Ale mám-li opravdu najít něco, na co nejsem hrdá, pak mi těžce vadí, že lidé nechodí k volbám. Když ty zadky nezvednou, nemohou změnit nic z toho, co jim vadí, a na co pak, byť i právem, nadávají. Tedy stydím se za neúčast voličů. Ta naopak často vyhovuje těm lumpům.