Uplynulo 100 let od vzniku Československa. Připravena je řada programů, některé už probíhají. Jenže kromě oslavných připomínek významu 28. října 1918 a tvrzení, že se máme nejlépe v historii, zaznívají i názory, že vlastně není co slavit, protože Československo už neexistuje a současný stát je stejně rozkradený a rozprodaný. Připomenout lze i apel Karla Schwarzenberga ze Sněmovny, když poslanci zamítli přijetí padesáti sirotků. Hovořil o tom, že jsme tak nehumánní a pokrytečtí, takže by měly být oslavy „odřeknuty.“ Je co slavit?

Naprosto odmítám slova o tom, že není co slavit. Vznik samostatného státu Československa je významný mezník naší historie, bez něhož by nebyla ani Česká republika. Za zcela odsouzeníhodný pak považuji výrok Karla Schwarzenberga – nechápu souvislost nějakých imaginárních sirotků s našim vlastenectvím. Asi se pan hrabě necítí být Čechem, když o nás takto mluví. O oslavách a prioritách naší země ale naštěstí nerozhoduje on, naopak, je od nich viditelně už dlouhou dobu zcela vzdálen, takže ať si v době konání vzpomínkových oslav odjede tam, kde se cítí doma, protože to evidentně není tady. Mým domovem naopak je Česká republika, jejíž počátky se datují právě od vzniku Československa, a svou zemi na rozdíl od pana hraběte miluji. Osobně si proto myslím, že nejlepší oslavy vzniku Československa by byly tzv. zdola – na půdě českých, moravských a slezských obcí a měst, bez řečí „velkých“ politiků, tedy formou setkání občanů s národními vlajkami na důvěrně známých návsích a náměstích, kde by mohli říct pár slov starostové a primátoři, zaznít by měla naše hymna, lidé v tichu vzpomenout ono stoleté výročí a rozejít se do svých domovů. Odmítnout slavit něco takového může jen člověk, který se tu necítí doma.    

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?