Býváte častým kritikem právních a procedurálních záležitostí v rámci Rady ČTK, jíž jste členem. Změnilo se něco v poslední době na fungování v kontrolním orgánu České tiskové kanceláře?

Předně, ze všeho nejdřív a principiálně je nutné hned úvodem zdůraznit, že teď a tady nebudu mluvit jako člen Rady ČTK, ale zásadně jen jako fyzická osoba, občan – Pavel Foltán, mediální analytik, mediální právník, občan, volič, daňový poplatník a už asi čtyřicet let i spořádaný plátce rozhlasového a televizního poplatku podle zákona. Ohledně toho pojmu „fungování“ by možná leckdo leckde mohl mít pocit, že tato rada spíš nefunguje, než funguje – tedy co do parametrů zastupování zájmů veřejnosti.

Já tam nejsem kritikem, ale spíš něčím jako misionářem. Protože to, co se tam už tři roky snažím vysvětlit, není kritika, ale prosté konstatování faktů. Zároveň je to i logická snaha o dosažení nápravy, o systemizaci a o zavedení řádu. Ostatně to dělám vždy a všude, kde je nějaká ta „krizovka“, jak se říká. A dělám to zcela nekompromisně čili „padni, komu padni“. Je to můj celoživotní styl. A takzvaně „na stará kolena“ už ani na tomhle nebudu nic měnit.

Co z vašeho počínání ve stylu „padni, komu padni“ byste zmínil z působení v Radě ČTK nebo dříve v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání?

Když jsem v květnu 2009 přišel po letech znovu do RRTV do funkce místopředsedy, hned jsem začal s nápravou základních vad, jichž se dopustila ta předchozí, takzvaně Pospíchalova a Žákova rada, dosazená Špidlou & spol. účelově politicky natvrdo zhruba v polovině roku 2003, a to po nezákonném odvolání té takzvané Muchkovy rady. Ta zkráceně řečeno „Pospíchalova“ rada byla de facto debatním kroužkem, poněkud šmrncnutým politicko-mocenskými ambicemi, zcela bez citu, pochopení, bez kompletní i komplexní znalosti terénu, tedy broadcastingu, lidí v něm, jejich vazeb, vztahů a podobně.

No a ta „Pospíchalova“ rada se tehdy začala chovat vrchnostensky, totálně překopala úřad, ale hlavně udělala tu podstatnou chybu, že zrušila předchozí dlouhodobě zavedenou a pozitivně funkční komunikaci s broadcastingem. Dokonce zašla tak daleko, že odmítla některým broadcasterům přidělit kmitočty i přes to, že to nemohla řádně zdůvodnit. Takže tím se na ni sesypaly desítky a desítky soudních žalob, které nemohla vyhrát. Po svém nástupu do funkce jsem obratem svolal zástupce největších broadcasterů a sdělil jim, že obnovuji právě tu intenzivní komunikaci s nimi, na kterou byli zvyklí ještě z doby té Muchkovy rady, kde jsme působili spolu s Petrem Štěpánkem a Petrem Žantovským a kdy to všechno řádně, po právu a bez problémů správně fungovalo.

Jak se obnovená spolupráce RRTV s broadcastery projevila?

Hned po této schůzce k obnovení komunikace se dostavil první hmatatelný výsledek, což byl zároveň i můj velký pozitivní signál do broadcastingu. A to, že jeden z tehdy nejmocnějších mužů českého broadcastingu, Michel Fleischmann, na základě mého vstřícného přístupu hned stáhl od soudu třicet šest žalob, které jeho firma podala na předchozí Pospíchalovu radu. Byl to pochopitelně projev toho, že ti broadcasteři mě osobně velmi dobře znali z mnohaleté praxe a měli ke mně plnou důvěru. Věděli, že na Foltánovo slovo se můžou stoprocentně spolehnout za jakýchkoliv okolností. Indiáni tomu kdysi říkali „howgh“, a to bylo něco mnohem víc než kulaté razítko s „tygrem“ jménem republiky a podobně. To byla záruka, že to, co jsme si řekli, to bude platit, a nikdo to neporuší, jen přes naši mrtvolu. Takhle se dělá seriózně všechno kdekoliv, kdykoliv. A jestli ne, pak je to konečná, nejdřív lokální, ale pak i globální.