V rámci summitu NATO jasně zaznělo, že Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je ale třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Současné rozhodnutí summitu Severoatlantické aliance rozmístit mezinárodní prapory v Polsku a Pobaltí je vhodnou odpovědí na agresivní politiku Ruska, které se vědomě pokouší destabilizovat východní hranici Aliance. NATO tak potvrdilo svou nezastupitelnou roli v evropské kolektivní obraně. Tyto jednotky samozřejmě nebudou působit samy o sobě, ale v případě krize budou mít podporu expedičních jednotek velmi rychlého nasazení a armádních kapacit členů východního křídla Aliance. Pokud bude agresivní politika Ruska pokračovat, jsem pro to, aby se odstrašující kapacity na východě NATO dále posilovaly. Rusko dlouhodobě přesouvá do Kaliningradu své vojenské jednotky a vyhrožuje Západu umístěním střel Iskander. Na to Polsko odpovědělo posílením své protiraketové obrany střelami Patriot a v budoucnu i střelami Tomahawk. Nikdo rozumný nemá zájem na tom, aby vztahy s Ruskem eskalovaly. Myslím, že právě proto NATO zcela racionálně přikročilo k opětovnému navázání dialogu NATO–Rusko. Tento krok ale nesmí být vnímán jako relativizace nové odstrašující kapacity v Polsku a pobaltských zemích.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu a stále není vyřešen konflikt s Tálibánem. Problémy jsou i v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

Poslední teroristický útok na mezinárodní letiště v Istanbulu byl mimo jiné důkazem rostoucí islámské radikalizace ve státech bývalého Sovětského svazu a Střední Asie. V počtu takzvaných zahraničních bojovníků verbovaných Islámským státem jsou právě země bývalého SSSR na předních příčkách. Tento fenomén není jen bezprostřední hrozbou pro vnitřní stabilitu Ruska, ale ohrožuje celou Evropu. I proto je dobře, že se podařilo znovu nastartovat jednání Rada NATO – Rusko. Hybridní hrozby a hrozba terorismu jsou prostě důležitými společnými tématy.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak v důsledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ.  Obáváte se také, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Koneckonců, lidé typu Jakuba Jandy jasně vyhlašují válku Miloši Zemanovi, který nás dle jejich úsudků může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora míru a prosperity... Může tomu tak být?

Nevím, do jaké míry je zmiňovaný text průlomový. Za prvé – odchod jednoho člena z EU, což je koneckonců i varianta, se kterou počítají evropské smlouvy, není rozpadem EU.
Za druhé – euroasijská integrace má své limity, a to proto, že přes ekonomické a energetické sbližování se bytostné a dlouhodobé geoekonomické a geopolitické zájmy Číny a Ruska liší právě v oblasti Euroasie. Zatímco Rusko si chce v této oblasti uchovat především politický vliv, Čína spoléhá na to, že některé státy se budou snažit z tohoto vlivu vymanit například účastí na projektu One Belt, One Road (projekt Hedvábné stezky).
Za třetí – jsme demokratická země, jejíž zahraniční politiku a geopolitické směřování určuje vláda, parlamentní politické strany a v přeneseném smyslu zejména voliči, prezident je dle ústavního pořádku jen jeden z účastníků zahraničněpolitického procesu v České republice.

Ať už takový proces považujeme či nepovažujeme za žádoucí, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my. Tudíž, do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA s Evropou (podepřeno TTIP) a naproti tomu Čína s Ruskem?

Takové čtení situace by bylo velmi zjednodušující a schematické. Německo usiluje o udržení otevřených komunikačních kanálů s Ruskem. Vychází to historicky z jeho politické a diplomatické tradice i z role, kterou hrálo ve studenoválečném uspořádání, kdy prosazovalo svou Ostpolitik.
Německo svou iniciativou Nord Stream 2 potvrdilo, že přes veškeré proklamace je jeho bytostným zájmem zachovat si svou ekonomickou prosperitu i model sociálního uspořádání. Tyto dva prvky jsou základem jeho post-studenoválečného mocenského statutu a jsou součástí jeho „měkké“ síly. Německo potřebuje Rusko a jeho trh pro vývoz svých výrobků. K tomu potřebuje energetické zdroje, které Rusko může poskytnout.

Na druhou stranu si vzpomeňme na to, že to bylo právě Německo, které spolu s Francií a Polskem hrálo ústřední roli ve zklidňování konfliktu na Ukrajině. Vůči Číně Německo prosazuje velmi pragmatickou politiku, kdy se stále více snaží pronikat na čínský trh s výrobky s vyšší přidanou hodnotou, ale zároveň legislativně chrání své strategické podniky a odvětví před čínským „výprodejem“. Otázka osudu TTIP je kapitolou samou o sobě. Myslím si, že pomalý vývoj jednání je spíše výsledek volební prezidentské kampaně v USA a potom také komplexnosti regulačního rámce na obou stranách než nějakého spiknutí na ose Peking–Moskva–Berlín.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o autonomní vedení zahraniční politiky?

Členství Václava Klause v radách think-tanků a institutů pokládám za jeho osobní rozhodnutí.
Návrh prezidenta Zemana na referendum o našem členství v EU a NATO pokládám za bezpečnostní a společenskou hrozbu, a to i proto, že jsem od pana prezidenta neslyšel zatím jediný racionální argument, proč bychom měli plebiscitem zpochybňovat základy našeho ekonomického, bezpečnostního a politického ukotvení v euroatlantických strukturách.

V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky až příliš korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů, emise ze sekaček na trávu apod.) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?

Myslím, že demokraticky zvolené elity nejsou schopny hledat rychlá řešení na stupňující se evropské krize: krizi ekonomickou a finanční, krizi migrační, krizi bezpečnostní i krizi integrační. Nejsou toho schopny, protože vědí, že rychlá, populistická a nelegální řešení, jaká někdy nabízí Donald Trump, prostě nefungují. Jsem ale přesvědčen, že tu jsou lidé a politické síly, které neztrácejí síly regulací sekaček na trávu a upozorňují na skutečné hrozby a také jim čelí. Třeba nejsou zatím v hlavním proudu tolik slyšet, ale jsou tu. Už řadu let hájíme jako ODS i na evropské úrovni racionální a neideologický pohled na další fungování EU. Stojíme proti větší a větší integraci, proti dalšímu nárůstu regulací a byrokracie. Není to náhle nový tón, který slyšíme po Brexitu od vládních představitelů, ale správná dlouhodobá politika.

Velmi bych varoval před tím srovnávat politické výkřiky pana Trumpa, který ještě politicky nic nedokázal, s politikou rakouských Svobodných, kteří se skoro padesát let podílejí na politické odpovědnosti a vládě v Rakousku, ať již na úrovni místní, regionální či státní.

Zajímavé jsou i některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici. Marine LePenovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Opět, nezjednodušujme. To, že Brexit podpořili i voliči levice způsobilo především selhání Labouristické strany a jejího lídra Corbyna. Francouzská národní strana je strana nesystémová a nesčetné analýzy ukazují jasná čísla, že nesystémové strany – nejen Národní frontu jakou takovou – mají tendenci volit lidé s nižším vzděláním a lidé z dělnických profesí a nižší střední třídy, kteří jsou nejvíce ohroženi ekonomickými důsledky aktuálních změn a pohybů.

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU apod. Ti druzí opačně. Čím to je?

To, o čem mluvíte, je základní sociologický a politologický pojem takzvaný cleavages, konfliktní linie, se kterými sociální vědy pracují již mnoho desítek let. Asi není smyslem tohoto rozhovoru je definovat či rozebírat. V podstatě (a v případě Brexitu to platí také) jde o to, že různé demografické a sociální skupiny mohou v rozdílné míře těžit z volného trhu, pohybu osob a globalizované ekonomické výměny. Svou roli samozřejmě hraje i úloha státu a to, jak se mu příležitostmi, které vytváří svou hospodářskou, sociální a strukturální politikou, daří tyto přirozené rozdíly vyrovnávat.

Pokud jde o současné Česko, lze pochopit volání Miloše Zemana po referendu o členství v EU i NATO? Lze zároveň sdílet obavy některých politiků a aktivistů, že plánem Miloše Zemana je vyvést Česko ze západních struktur a přiblížit Rusku a Číně? Objevují se plány na mobilizaci proti Zemanovi v tomto smyslu. Jsou potřebné?

Už jsem o tom hovořil. Vliv Miloše Zemana bych v tomto směru tolik nezveličoval. Moje ubezpečení zní jasně: My patříme na západ, ne na východ.