Počet nově nakažených covidem v těchto dnech v ČR konečně pomalu klesá. Ke zlepšení situace snad brzy pomůže i proočkovanost a všichni doufají, že se co nejdříve naše životy vrátí zase do „normálu“. Pane režisére, co nám podle vás po pandemii v české společnosti zůstane za jizvy a rozdělení?

Copak já vím? Myslím, že to neví vůbec nikdo... a pokud se někdo tváří, že ví, tak neví... všechno to jsou jen spekulace... ale podle mého názoru s tím nejde nic dělat... byly tady horší pandemie a epidemie... i když mě v rámci covidové krize zemřelo několik kamarádů a blízkých lidí...

Můžeme říci, že třicetiletá etapa České republiky, začínající revolucí v roce 1989, vlastně v určitém smyslu skončila?

To si vůbec nemyslím. Neměli bychom nerozumně míchat nemoci a politiku... covid je nemoc... a nikde na světě se s ní politická garnitura nevyrovnává o nic lépe než vedení našeho státu.

Ale i tak, v čem to bude nyní ekonomicky, společensky či politicky jiné?

Chcete po mně, abych byl sybila... opravdu nevím, co se stane, až budeme proočkovaní a nad covidem zvítězíme... o čemž nepochybuji.

Covid ekonomicky odnesla především střední třída. Mnoho bohatých lidí naopak své majetky rozšířilo. Může i toto přispět k jakémusi třídnímu rozkolu ve společnosti? Co bude jeho důsledkem?

Kladete mi otázky, na které neumím odpovídat. Nevím, jestli covid krizi nejvíce odnesla střední třída... myslím spíš, že covid krizi odnesli nejvíce ti, kteří měli malé nebo žádné ekonomické rezervy. Kdo neměl našetřeno, brzo neměl z čeho brát. Že vše v našich životech nejde jenom hladce, není nic neobvyklého... pamatuji si, jak můj táta s maminkou řešili finanční rezervu naší ne zrovna majetné rodiny, bez rezervy si neuměli svůj život představit. Tuto obavu jsem od rodičů zdědil a přenesl jsem si ji do svého života.

Při první vlně pandemie byla velmi důležitá solidarita mezi lidmi, především mezi generacemi. Vypadalo to ale, že postupně tak nějak „slábla“. Jak to vidíte dnes?

Ani tady nemám vyčerpávající a akceptovatelnou odpověď. Mně se zdá, že na začátku covid krize jsme se všichni hodně báli, že by nás mohla nákaza postihnout. A jak už je v Česku zvykem, s časem naše obavy slábly, odmítali jsme nosit roušky, dokonce jsme na tuto kverulatskou nekázeň byli pyšní, protože nás covid nepotrefil, tak jsme mysleli, že se nás to netýká a že nás Babiš a jeho vládní parta jen zbytečně straší... až když nám umřel táta nebo blízký kamarád, pochopili jsme, že to „chřipečka“ opravdu není.

Houslový virtuos Pavel Šporcl napsal premiérovi dopis, ve kterém mimo jiné píše, že stav kultury v ČR je katastrofální. Rok po vyhlášení prvního nouzového stavu je podle něj kultura na konci zájmu vlády i prezidenta. Ministr kultury Zaorálek ale mimo jiné argumentoval tím, že právě Šporcl na podpoře pobral přes 700 tisíc korun. Co na to říct?

Přestože mám Pavla Šporcla velmi rád a velmi si vážím jeho umění, nemohu s jeho tvrzením souhlasit. Nemyslím si, že je právě kultura na konci zájmu vedení státu... stěžovat si může de facto každý, de facto v jakékoliv profesi. Nikoho z nás to, co se děje, nebaví, ale jiný recept k řešení krize nikdo z nás nemá.