Německý Welt píše o „kvartále katastrofy“ pro Teslu a další prodejce elektromobilů. Navzdory všem možným podporám a reklamě zákazníci o progresivní vozítka patrně nemají zájem. Očekáváte, že si díky tomu politici v Bruselu uvědomí, že trh funguje a pokusy o jeho znásilnění pro účely „dobra“ selhávají?

Problém pro elektroauta je ten, že jsou zaprvé drahá a za druhé, hodí se sice pro městské popojíždění, ale nevydrží na delší cesty. Takže prodeje musí nezbytně mít křivku ve tvaru „s“ – dalo by se říct, že se blíží v mnoha zemích moment, kdy ten, kdo na elektroauto má a kdo ho potřebuje, si ho už pořídil a prodeje přestanou růst. Elitám v Bruselu a věrozvěstům klimatického náboženství to ale nevadí – jejich cílem je útok na ekonomický růst, na spotřebu a vlastně na život jako takový.

Když odhlédneme od tohoto gigantického experimentu koordinovaného z bruselských kanceláří: Myslíte, že zákazníci sami vnímají ekologickou stopu jako důležitý faktor při rozhodování o nákupu vozidla?

Běžného člověka zajímá cena, zajímá ho provozní spotřeba a cena energie. Málokoho by asi více než toto zajímaly emise CO2. Tak je to ale správné, protože právě cena odráží skutečnou ekologickou stopu! Obvykle, když je něco dražší, spotřebovalo se na to také více energie. Umělé ukazatele typu emise CO2 jsou pokřivené a o skutečném dopadu na přírodu moc nevypovídají. Nadšenci do elektroaut nechtějí slyšet o tom, jakou ekologickou stopu zanechává výroba baterií nebo výroba elektřiny.

Přechod na elektromobilitu je ale jen jedním dílkem velkolepého politického projektu, zvaného „dekarbonizace“. Ten probíhá tak, že politici nadiktují nějaká procenta, o kolik mají klesnout emise CO2 a pak se řeší, jak toho dosáhnout. Může podle vás jako ekonoma pokrok fungovat tímto způsobem „shora“?