Slavíme sto let republiky. Je co slavit?

Toť otázka. Já bych se nad tím spíše zamyslel z historického pohledu. Jestli rozpad toho rakousko-uherského soustátí bylo to nejlepší, co mohlo všechny země v pásu mezi Německem a Ruskem potkat. A dnešní snahy o vyšší spolupráci Visegrádské čtyřky plus Rakouska – případně přizvat ještě Chorvatsko nebo další státy bývalé Jugoslávie –, vlastně napovídají, že to na konci první světové války možná úplně ideální nebylo. Ale to už asi nevyřešíme. Slavit určitě co je, protože máme sto let od vzniku republiky, a jestli tou republikou bylo Československo, nebo nyní nástupnické státy Česká a Slovenská republika, je tak trochu jedno.

Ať už se za sto let naší historie stalo cokoliv – války, Vítězný únor, rok 1968, rok 1989, stále republika drží. Čím to je?

Já bych polemizoval s tím, že drží, protože co bylo v původní Československé republice nehomogenní, to se časem několikrát rozsypalo. První republika vydržela dvacet let a nevydržela také proto, že tady nebyla vyřešena německá otázka a na Slovensku maďarská otázka. Bohužel té první republice se nepodařilo to, co vidíme ve Švýcarsku, kde vidíme Švýcary, kteří hovoří německy, Švýcary, kteří hovoří francouzsky, Švýcary, kteří hovoří italsky, a maličkou minoritu Švýcarů, kteří hovoří rétorománsky. Všechno to jsou Švýcaři, nikoli Němci, Francouzi či Italové. V té první Československé republice jsme neměli Čechy či Čechoslováky, kteří hovořili německy. Měli jsme tady Němce. To je problém, který byl zakletý v první republice. Zrovna tak jsme na Slovensku neměli Slováky, kteří by hovořili maďarsky, ale Maďary. Vyřešila to až druhá světová válka, respektive po ní následující odsun. A byla tu rovněž nerovnováha česko-slovenská. Zatímco my Češi jsme se považovali za Čechoslováky, Slováci nikoli. To vyřešil až polistopadový rozpad federace. Teprve nyní tady máme homogenní Českou republiku a relativně homogenní Slovenskou republiku.