V minulém rozhovoru jste mi řekl: „Ocitli jsme se v situaci, kdy můžeme mít dosavadní Ústavu, nebo demokracii. Ale nemůžeme mít obojí zároveň.“ Do Ústavy nám už nyní zasahují nařízení Evropské unie, například omezování ozbrojení obyvatelstva, které jste minule rovněž kritizoval: „Na evropské úrovni dál postupují všechny ničemnosti typu odzbrojení obyvatelstva, další omezování občanských svobod a islámská kolonizace všech zemí Evropské unie. V posledních měsících vznikl dojem, že se to nějak daří zastavit a že nakonec nebude tak zle. Bude tak zle.“ Přichází doba, kdy budeme naši Ústavu přizpůsobovat Evropské unii? Můžete říci, že ta doba už začala, nicméně zásadní úpravy Ústavy nás pravděpodobně teprve čekají. A jak se tomu bránit?

V knize Prolomení hradeb, která bude k dispozici na začátku března, se tomu věnuji podrobněji, takže aspoň stručné shrnutí. Všimněte si, že mocní se už přestali zatěžovat dodržováním nějakých ústav či zákonů. Lisabonská smlouva například jasně říká, že vnitřní bezpečnost je výhradní kompetenci každého státu a že centrální orgány EU nemají žádné právo zasahovat do otázek vnitřní bezpečnosti jednotlivých států. Přesto EU nařídila české vládě odzbrojit obyvatelstvo. A Babišova vláda už zahájila kroky přesně podle instrukcí, které z Bruselu dostala. Zákony a ústavy přestaly hrát roli. Je to čistě o tom, kdo momentálně drží moc.

A tady musíme konstatovat, že současné EU-elitě se podařilo nashromáždit takovou moc, jako dosud žádné vládnoucí vrstvě v dějinách. Jakkoliv si vážím pokusů o odpor a sám se k nim připojuji jak to jenom jde, je jasné, že v této fázi ještě není naděje na skutečnou změnu poměrů. Ať už ty pokusy probíhají demokratickou cestou nebo jinak. Dobrá zpráva ale je, že uvnitř elit se hromadí byrokratická neschopnost, tupost a je tam vidět stále víc vnitřních sporů. Můžeme tedy počítat s tím, že moc elit bude postupně slábnout. Pak bude teprve čas na akci ke změně poměrů. To všechno, co vidíme dnes, to je jenom taková příprava. Jediná možnost, kterou dnes lidé mají, je zdržovat postupující zkázu a připravovat se na výhodnější situaci.

Slyšíme nejrůznější informace o důležitosti setrvání v Evropské unii, ať už ekonomické o tom, že zchudneme o polovinu nebo o třetinu, o nutnosti setrvání v evropské rodině, protože jsme příliš malým státem, abychom to mohli zvládnout sami. Objevují se varování před odchodem investorů, slyšíme o katastrofě, o destrukci naší ekonomiky a podobně. Jak vážná jsou podle vás tato varování, a proč vystoupit, nebo setrvat v Evropské unii?

Pokud bude Evropská unie trvat na svém záměru osídlit naše území jiným etnikem, bude se jednat o faktické vypovězení smlouvy o společenství. Evropská unie se tím okamžikem stane okupační mocí a je povinností každého slušného národa okupační moc vypudit za každou cenu, „i kdyby měli žrát trávu.“ Budu volně citovat Winstona Churchilla a připomenu, že z porážky a jakýchkoliv ztrát se národ nakonec vzpamatuje, i kdyby to mělo trvat víc než jednu generaci. Kdo se ale dobrovolně podrobí požadavku na vlastní vyhlazení, a o nic jiného v dnešní společné imigrační politice nejde, ten si takový osud zaslouží.

Ekonomické argumenty tedy nemohou hrát roli. Ale i kdyby na ně došlo, zatím nejsou k dispozici žádné věrohodné informace o tom, že by případný odchod z Evropské unie poškodil českou ekonomiku. Ti lidé, kteří nás dnes straší, jsou ti stejní, kteří tvrdili, že odhlasování brexitu zničí britskou ekonomiku. A ve skutečnosti se britské ekonomice daří lépe než kdykoliv předtím. Potom tvrdili, že Trump způsobí kolaps americké ekonomiky. Ve skutečnosti se americké ekonomice daří lépe než kdykoliv předtím. Nyní tvrdí, že czexit by znamenal kolaps české ekonomiky. Každý čtenář si z toho může udělat závěr sám.

Nicméně, kolem 80 procent našeho vývozu směřuje do zemí Evropské unie včetně Německa.

To je právě omyl. Komponenty, které se v českých zemích vyrábějí, ve skutečnosti směřují do Číny, Ruska, Spojených států a jinam. Německé firmy naše výrobky přeprodávají s obrovským ziskem. Tak obrovským, že to vytváří stále rostoucí rozdíl v životní úrovni. Občas to má i tu perverzní podobu, že si český dělník koupí německé spotřební zboží sestavené z českých součástek, ovšem za cenu desetinásobně vyšší, než kdyby bylo české.

Závislost je tedy vzájemná. Kdyby došlo zítra k úplnému přerušení hospodářské výměny, zastaví se české výrobny dílů, ale zastaví se také kolosy typu BMW. Kdyby si Němci měli komponenty vyrábět sami, zdraží jejich automobily a další produkty minimálně na trojnásobek, ztratí konkurenceschopnost a zkolabuje i německá ekonomika. A Merkelová nikdy nejde proti zájmům německých průmyslníků. Spíš bychom si měli položit otázku, jestli je pokračování současných ekonomických vztahů v našem zájmu.

A je?

Z krátkodobého a střednědobého hlediska na to nedokážu odpovědět, a obávám se, že to neví nikdo. Z dlouhodobého hlediska je současná vazba na Evropskou unii, a zejména na Německo, pro českou ekonomiku smrtící. Z pozice výrobce složitých zařízení postupně přecházíme na výrobce jednoduchých komponent, přicházíme o know-how, platy jsou udržovány velmi nízko a všichni vědí, že jsme zoufale nepřipravení na příští hospodářský otřes. Potřebujeme co nejrychleji budovat vlastní silnou přítomnost na trzích jako Rusko, Čína a Spojené státy, zakládat nové firmy, tvořit značky, které budou konkurovat německým, a tak dále. V každém případě to vypadá, že strašení následky rozchodu jsou jenom takové iracionální výkřiky, které nemají reálné opodstatnění.

Proč se tedy ozývá tolik hlasů varujících před odchodem?

Protože tu byla vypěstována celá sociální vrstva lidí žijících z grantů, dotací a evropských regulací. Mají vcelku pohodlný život, cítí se být něčím lepším než normální pracující lidé a udělají všechno pro to, aby tento stav udrželi.

A co riziko odchodu investorů?

Víte, slovem investor zpravidla myslíme někoho, kdo do země přináší prostředky. Ale ty korporace, které v českých zemích působí, naopak prostředky vyvážejí do zahraničí. Měli bychom spíše mluvit i „divestorech“. A jedná se o tak obrovské prostředky,  že si to většinou ani nedokážeme představit. Za roky 2017 až 2018 odejde do ciziny srovnatelný objem majetku, jako byl privatizován ve velké privatizaci. Rozumíte? To, co komunisté vytvářeli čtyřicet let a z podstatné části ještě převzali po předchozím režimu, to si dnes zahraniční investoři odvezou za pouhé dva roky. Není divu, že je tak obrovský nepoměr mezi tím, jak tvrdě Češi pracují a jak nízká tu je životní úroveň. Vedle toho, že vydělají na sebe, musí ještě vytvořit obrovské hodnoty, které dělají třeba z Německa tak bohatou zemi.

Víte, my starší si ještě pamatujeme devadesátá léta, kdy jsme tu investory neměli. Bylo to úžasné budovatelské období, kdy během několika málo let byla dobudována dálniční síť, nasazeny ekologické technologie v elektrárnách, opraveny statisíce nemovitostí, a spousta dalšího. Bez cizí pomoci, bez dotací, bez půjček, bez zahraničních investic… jenom ze zdrojů, které vytvořili místní lidé. Dnes se někteří snaží vytvářet dojem, že dokud vše nepatřilo korporacím, byla tu doba kamenná. Opak je pravdou, byli jsme na tom lépe než dnes. Místo investorů potřebujeme české firmy. Jenže ty nemohou vznikat, protože nejlepší české mozky zajišťují úřednické práce v pobočkách korporací. Přítomnost většiny zahraničních investorů pro nás v této chvíli není výhodná.

Uvedl jste zároveň: „V bývalé západní Evropě není žádné obohacení, nýbrž genocida původního obyvatelstva. Lidé tedy mají tendenci reagovat jako každý, kdo je zahnaný do kouta – iracionálně a agresivně.  Je to samozřejmě nesprávné, ale nemůžeme se jim divit. Plnou odpovědnost nese ten, kdo je do kouta zahnal, tedy politici a multikulturní intelektuálové.“ Víme, že v Německu i v dalších zemích rostou konflikty mezi domorodci a přistěhovalci, hlavně v mladších generacích, tedy stoupá rasismus a extremismus. Kritizována je i činnost státních orgánů, které prý nedostatečně řeší nezákonnosti migrantů. Někdo tvrdí, že se tak naplnila varování bezpečnostních analytiků. Jak vážná je situace, a existuje cesta ven?

Když ve vašem městě otevřou pákistánskou restauraci, je to obohacení. Když ve stejném městě vznikne druhá pákistánská restaurace, už to takové obohacení není. Desátá pákistánská restaurace už vám nepřinese vůbec nic. Jenže ono to může jít ještě dál. Benjamin Kuras přináší svědectví o celých londýnských čtvrtích, kde před časem kvasil pestrý život, ale nyní zmizelo všechno nepákistánské. Ten stejný vzorec vidíme všude. Migrace nepřinesla kulturní bohatství, nýbrž mechanické nahrazení evropské kultury islámskou kulturou a evropského bílého etnika Araby nebo Pákistánci. Pokud to někdo označuje za úspěšnou integraci, je buď úplný hlupák nebo zločinec.

Přitom bylo od začátku jasné, že když v nějaké zemi vytvoříte ostrůvky etnika, které má trojnásobnou porodnost proti původním obyvatelům, neomezený přísun příbuzných ze svých původních zemí a nejeví nejmenší ochotu mísit se s původními obyvateli, nemůže to skončit jinak než postupným nahrazením původní populace. Imigrace ve své současné podobě by představovala děsivou tragédii, i kdyby probíhala naprosto nenásilně. Je to zcela unikátní, protože nemáme z dějin žádný příklad, kdy by se některý národ nebo etnikum podrobil něčemu podobnému dobrovolně. I ti Indiáni se pokoušeli bránit.

Existuje z toho ještě cesta ven?

Pro Velkou Británii, Francii, Švédsko, Belgii, Německo už není návratu. Západ o ně přišel stejně, jako kdysi přišel o Egypt a Sýrii. Ví ještě někdo, že to bývaly křesťanské země s vyspělou kulturou? To nejlepší, v co mohou lidé na Západě ještě doufat, je vytvoření nějakých autonomních regionů, které si ponechají původní zákony a původní kulturu. Ani to ale nebude snadné.

Zcela jistě je to podmíněnou radikální změnou politického systému, způsobu rozhodování i sociální struktury společnosti. Jak říká Václav Klaus, změnou stejnou hlubokou, jaká u nás proběhla po listopadu 1989. Ale tím se dostáváme k tomu, čím jsme začali. Aby k té změně mohlo dojít, musíme nejdřív počkat na dostatečné oslabení elit. Nicméně ten okamžik přijde, je čas se připravovat.