„Musíme bojovat za evropskou myšlenku, jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu,“ vyzývá v textu francouzský filosof Bernard-Henri Lévy. Jak se díváte na tento výrok?

Je to citát z textu, který je vlastně takovou antichartou. Žijeme v době, kdy evropské elity postupují proti lidové opozici s brutalitou, jaká byla po desítky let nepředstavitelná. Ve Francii je přijímána ostřejší verze toho, čemu se za Husáka říkalo „pendrekový zákon“. Neoznačení příslušníci jakýchsi bezpečnostních sil mrzačí demonstranty i v těch případech, kdy protestují naprosto pokojně. Důchodkyně jsou odváděny v poutech za nesprávné vyjádření o migrační politice. V Německu vláda okázale toleruje přepadání politické opozice, těch případů už je několik set. Špiclování, politická cenzura, vyhrožování, vyhazování z práce, zatýkání za nesouhlas, návrat fašistických praktik – to je dnešní Evropská unie. A jak tomu v takových případech bývá, vždy se najde dost intelektuálů ochotných dodat tomuto teroru ospravedlnění. Není vlastně divné, že mezi podepsanými je komunistický udavač Kundera.

Když se ale podíváme podrobněji, všimneme si toho, že celý manifest byl sestaven z frází vykradených z různých vlasteneckých dokumentů. Ti lidé nemají žádné vlastní ideály, žádné představy, žádnou ideologii – jenom vlastní pohodlí, dotace. Analytici Institutu Václava Klause mají pravdu, když mluví o „neuvěřitelně hysterickém myšlenkovém paskvilu“. A to jsou ti nejlepší euromyslitelé, jaké bylo možné sehnat! Evropská unie už není spojena s žádným ideálem, aktivisté a byrokrati všechno zničili. Zbývá jen násilí, vyhrožování a tupé omílání frází. Je to příznak toho, že systém směřuje ke zhroucení. Nevíme ovšem, zda se zhroutí rychleji, než bude dokončena výměna obyvatelstva, která je v plném proudu.

Lévy zároveň označuje ty, kteří nechtějí společný evropský projekt, za „žháře duše a ducha“. Nálepkování se stává stále častější věcí, a to ze všech dotčených stran. Nakolik jsme ještě schopni rovnocenně komunikovat s lidmi opačného názoru?

Mluvíme o té společenské vrstvě, kterou v knize Prolomení hradeb označuji jako „novou aristokracii“ a která dnes zabydluje sklobetonové korporátní centrály, velké úřady, neziskovky a univerzity. V takovém prostředí nejsou jen problémy s opačnými názory. Tam neexistují ani vlastní názory. Ti, kdo tam chtějí uspět, se musí soustředit na jiné otázky: Jaké názory se ode mne čekají? Co mi pomůže k udržení pozice? Jak mohu dostat vyšší rozpočet? Ti lidé už roky neměli žádný vlastní názor. Je pochopitelné, že nedokážou snášet něco tak buřičského jako opačné názory. Vyvolává to v nich strach, mnohdy až iracionální. Jak by mohli s někým takovým komunikovat? Ve vlasteneckých kruzích je normální, že lidé diskutují a mají různé názory.

A jak se díváte na výrazy typu „žhář duše a těla“?

Perfektně to dokumentuje mentální úpadek euroaristokracie. Chtějí tím naznačit, že vlastenci v jednotlivých zemích někoho upalují? Nebo že někomu upalují duši? Co to vůbec znamená upalovat duši? Pohazují se slogany, a sami jejich autoři nevědí, co znamenají. Přesně to stejné vidíme u nás, když čteme různá provolání ke strýčkovi Bradymu, pamflety typu Milion chvilek, řeči o čínských agentech a podobně. Jedni náhodně kupí slova. Druzí jsou naučení, že mají ta slova opakovat a tvářit se slavnostně a odhodlaně. Význam zmizel, zůstala jen stádní mentalita.

Jak podle vás volby do Evropského parlamentu ovlivní poslední dění v Evropské unii? Brexit, spojení Francie a Německa, Itálie… A jak pozici Angely Merkelové a Emmanuela Macrona?

Nečekejme žádné zásadní změny. Desetitisícové byrokratické aparáty vytvořily – spolu s korporacemi a neziskovkami – neprůhlednou masu, která odolá každému pokusu něco zlepšit. Evropská unie už svou šanci na reformu minula. Zbývají už jenom dvě cesty. Buď další utahování šroubů, likvidace národních států a pád do islámské totality, nebo rozpad.

Chtěl bych čtenáře varovat před politiky, kteří vyhlašují věrnost Evropské unii a zároveň tvrdí, že ji chtějí reformovat. Ti politici sami dobře vědí, že to není možné. Ve skutečnosti jsou připraveni přistoupit na pokračování současného trendu – více migrantů, více neziskovek, likvidace zbytků českého průmyslu a další omezování občanských svobod.

Nicméně jeden pozitivní aspekt snad čekat můžeme. Pokud vlastenecké síly v eurovolbách výrazně posílí, budou multikulturalisté demoralizováni. Nezapomínejme, že ti lidé nemají žádné mravní přesvědčení nebo promyšlený názor. Stojí na straně globalismu, protože tam vidí politickou moc a velké peníze. Po dalším neúspěchu mohou znejistět.