Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý tvrdí, že máme příliš mnoho vysokoškoláků, antropologů a filosofů, ale nikomu se moc nechce věnovat řemeslu. Podle mnohých je však pryč doba, kdy si po celý život vystačil člověk s jedním povoláním, nyní je třeba, aby mladá generace byla flexibilní a uměla se rychle přizpůsobit. Jakým směrem by se v Česku měla ubírat vzdělávací soustava, aby co nejlépe připravila své absolventy na pracovní trh blízké budoucnosti?

Je to jedna z opakovaně šířených nepravd. Pokud jde o řemesla, máme v Evropě nejvyšší procento učňů a patříme mezi země s nejnižším podílem všeobecného vzdělání – gymnázia. Naším problémem je spíše kvalita tohoto vzdělávání, v případě odborného spolupráce s firmami. V případě všeobecného pak jeho podmínky a náročnost. Mluvíme-li o vysokoškolácích, rozhodně jich ve srovnání s vyspělým světem není mnoho. Až v poslední době se blížíme 35-40 procentům populačního ročníku s terciárním – ne nutně klasickým magisterským univerzitním – vzděláním. A indexy nezaměstnanosti nám ukazují, že to nejsou antropologové nebo filosofové, kteří nenacházejí uplatnění, ale spíše lidé s některým typem technického vzdělání. I když nezaměstnanost všech vysokoškoláků je velmi nízká obecně. To, co nám nejvíce chybí od středoškolské úrovně, je prostupnost mezi různými vzdělávacími dráhami. Aby bylo možné z obecnějšího vzdělávání přejít a získat výuční list a opačně.

Dá se mluvit o tom, že se školství po letech planých slibů a prázdných řečí konečně zařadilo mezi priority politiků, což mimo jiné dokládá i to, že vlády Bohuslava Sobotky i nyní Andreje Babiše začaly řešit místy až nedůstojně nízké odměňování učitelů? Jaké další kroky byste si představoval, aby bylo skutečně možné říci, že vzdělání je pro českou společnost jednou z priorit?

Je toho víc. Patří mezi ně rozumné a atraktivní další vzdělávání spojené s kariérním systémem a odměňováním. Dále tzv. sabatikly, tj. placené půlroční nebo roční volno při základním platu třeba jednou za sedm let nebo péče o zdraví, například kurzy zvládání stresu, psychohygieny, bálintovské skupiny sdílení zkušeností ....Nejde o sci-fi, v některých zemích takové věci existují.

Co jsou hlavní příčiny toho, že u nás není takový zájem o učitelské povolání jako ve Finsku, kde se na pedagogické fakulty hlásí nejlepší studenti ze středních škol, takže je přetlak uchazečů, kdežto v Česku je tomu téměř naopak?

Takovou srovnávací studii neznám, takže budu odhadovat z dílčích poznatků. Finsko bylo ve specifické výchozí situaci, která je neopakovatelná. Velmi pozdní rozvoj středního školství a poptávka po kvalifikovaných učitelích, mimořádná společenská krize po pádu železné opony a silný zájem korporátního sektoru o investice do vzdělávání – Nokia a tak dále. I v jiných zemích západní Evropy jsou na tom učitelé spíše tak jako u nás než jako ve Finsku. V něm ale také nabízejí výrazně vyšší platy ve srovnání s průměrem v zemi. A taky se neustále do učitelů 25 let mediálně nekope a nekritizují se za to, že vyučují jako v době Marie Terezie.

Kdy u nás začnou pedagogické fakulty pořádně připravovat studenty na skutečnou práci ve škole, čímž mám na mysli používání IT, jednání s rodiči, výrazné navýšení praxí během studia a podobně?

Další oblíbené, paušalizující – a proto nepřesné klišé. Za prvé, studium učitelství na vysokoškolské úrovni není učňák a přípravka jen na praktické grify, které jsou důležité a získávají se nejlépe „bojem“, tedy v praxi samotné. Účelem na vysoké škole je naopak připravit na to, k čemu už se později nedostanou: dozvědět se něco o problémech a konfliktech v pedagogice v minulosti, seznámit se s rétorickými pravidly a vyzkoušet si je, mít přehled o různých pedagogických a psychologických interpretacích pedagogických problémů a o jejich důsledcích. Navyšovat praxi během VŠ nemá smysl, pokud není dobře doprovázena, rozebírána a diskutována – nejen s praktiky, ale právě hlavně s lidmi, kteří vidí i to, co praktik leckdy vidět nemůže