Evropští poslanci řešili střet zájmů a schválili rezoluci, podle níž by měl premiér Andrej Babiš odstoupit z funkce, zbavit se definitivně Agrofertu, nebo přestat čerpat evropské dotace. I když ji poslanci schválili, není právně závazná. Domníváte se, že z ní premiér vyvodí nějaké důsledky?

Neočekávám, že by vyvodil nějaké důsledky. Ostatně, již jsme mohli zaznamenat naopak kritickou reakci premiéra Babiše na tuto rezoluci, kdy ji označil za útok na Českou republiku a údajnou akci českých europoslanců. Taková moc našich europoslanců by byla skutečně hezká a jistě by se nám podařilo ještě mnohé a potřebné věci změnit a ovlivnit.

Ale faktem je, že jeho střet zájmů je vnímán jako problém i za našimi hranicemi. Ze strany premiéra se jedná o stále stejnou strategii zamaskovat vlastní problém protiútokem a o snahu vše a všechny překřičet. Ale rozumově vzato, jen naprosto naivní člověk by věřil tomu, že pan Babiš své firmy pustil zcela ze zřetele, že do nich nezasahuje a že neusiluje o to, aby se jim dařilo. Kontakt mezi ním a jeho firmami byl opakovaně prokázán.

Do jaké pozice to staví Českou republiku? A zhoršuje se, často se mluví o vyjednávací pozici?

Domnívám se, že to naši pozici nepochybně oslabuje. Podnikatelské portfolio firem, které premiér vložil do svěřenského fondu, je velmi široké a spadá do oblastí klíčových politik Evropské unie, ať už jde o zemědělství nebo životní prostředí. Těžko mohou naši partneři v rámci Evropské unie odhlédnout od toho, že když jednají s Andrejem Babišem, tak jednají zároveň s premiérem i s člověkem, který je, byť neformálně, provázán s firmami, které čerpají peníze z fondů Evropské unie. Je pak těžké rozlišovat, co je český zájem, a co zájem takzvaných bývalých firem pana premiéra.

Jak se, podle vás, projevila důležitost role Evropské unie při krizích?

Pandemie koronaviru ukázala, že pokud jde o bezpečnostní otázky a krizové situace, jen velmi těžko se v rámci Evropské unie hledá jednotný postup v řádu hodin či dní, a že efektivní řešení podobných akutních záležitostí je možné pouze na národní úrovni. Naplno se tak ukázalo to, co říkáme jako ODS již dávno, že nemá smysl na unijní úroveň přenášet stále více a více kompetencí tam, kde to zkrátka fungovat nemůže.

Bezpečnost i obrana, řešení krizových situací a ochrana obyvatelstva, to jsou základní úkoly, pro které je zřizován stát. Evropská unie není stát, nemá vlastní integrovaný záchranný systém ani jednotný zdravotnický systém. Kdybychom na začátku pandemie usilovali o jednotný postup, pouze bychom ztráceli čas, který byl v tu dobu velmi drahocenný.

A po ní? Jak hodnotíte záchranné fondy a plány na pomoc zemím v Evropské unii?

Považuji je jen za další snahu využít současné situace k ještě většímu utažení integračních šroubů a posunout nás zase o krok blíže nějakému federálnímu modelu. Je to známá písnička, když Evropská unie jako volný svazek států selže, zazní nejen z řad Evropské komise jediné řešení: Více integrace, více integrace. To je samozřejmě nesmyslné a nepřijatelné.

Model finanční pomoci, který zohledňuje mimo jiné nezaměstnanost jako jeden z hlavních faktorů, je pro Českou republiku velmi nevýhodný, neboť bychom byli čistými plátci, ačkoliv koronavirová krize naši ekonomiku velmi poškodila.

A už vůbec nemůžeme připustit, aby součástí unijních plánů obnovy bylo zavedení celoevropských daní nebo trvalá společná garance za dluhy v rámci Evropské unie.

Snaha o zavedení těchto instrumentů je jednoznačně zákeřným zneužitím slabého momentu ze strany evropského integračního mainstreamu a podkopává to naši suverenitu.

„Pandemie koronaviru ukázala, že bez armády, bezpečnostních sborů a dalších složek IZS se v krizových situacích neobejdeme. Pokud má mít systém obrany a bezpečnosti naší země smysl, musíme jej modernizovat a investovat do něj. Vítáme, že vláda prozatím neustupuje z cíle modernizovat armádu a realizovat klíčové zakázky. Přesto tlak na úspory bude i v dalších letech obrovský, a my si již nemůžeme dovolit prohlubovat obrovský vnitřní dluh, který obrana má,“ řekla jste nedávno ve Sněmovně. Domníváte se tedy, že česká armáda nakonec pandemii odnese kvůli omezení investic? 

V tuto chvíli to tak nevypadá, protože vláda zatím stále drží linii investic do velkých armádních akvizičních projektů a nehodlá z nich v příštích dvou letech ustupovat. To samozřejmě oceňuji. Přesto se ale mám na pozoru, protože neznáme vyčíslení škod, a jak zareaguje ekonomika. Blíží se volby a vláda rozhodně nebude chtít utahovat opasky, to raději naši zemi zadluží na dlouho dopředu. Typicky se tak v tuto chvíli vede debata jen o schodku na letošní rok ve výši rekordních půl bilionu korun, ale nevede se debata o tom, jak bude schodek vypadat v příštích letech, co má vlastně vláda v plánu. Je to nezodpovědné.

Ale zpátky k obraně, už zaznívají hlasy například z KSČM, která drží vládu u moci, že obranný rozpočet by se neměl navyšovat tak, jak je plánováno. Proto mám potřebu říkat nahlas, že na rozpočet obrany se nemá sahat, riskovali bychom totiž, že by už nemělo smysl armádu nadále držet, a přitom ji potřebujeme. Svět bezpečnější nebude. Nejde jen o zastaralou techniku, která slouží často za hranou životnosti, ale jde například i o zanedbanou armádní infrastrukturu, investice do výzkumu a vývoje, robotiky, kybernetiky a dalších technologií, které zásadně ovlivňují bojiště.

To vše jsou věci, které se neustále odsouvaly a odsouvají. A nejen já, ale i představitelé armády říkáme, že už není kam je odsouvat. Vnitřní dluh armády je enormní a už není prostor se tvářit, že to někdo jiný vyřeší za nás.