Je to dvacet let, co se poprvé volilo do krajských zastupitelstev. Myslíte si, že se za tu dobu kraje „usadily“ a staly se fungující a pro občany přínosnou institucí?

Začít musím připomenutím. Územní samospráva má v České republice bohatou historii a tradici. V moderních dějinách bylo vyvrcholením zemské zřízení, které ve 20. století v jistých modifikacích existovalo od Rakouska-Uherska přes Československou republiku, a dokonce i protektorát až do komunistického puče v únoru 1948, formálně země zrušil Gottwaldův režim od roku 1949 a nahradil jej poněkud umělými kraji.

Listopad 1989 přinesl naději na rehabilitaci zemského zřízení, alespoň v České republice, a tomu odpovídalo i znění nové české ústavy z roku 1992, které počítalo v části o vyšších územně samosprávných celcích se vznikem „zemí nebo krajů“. Klausovy vlády neměly zájem na posilování vyšší územní samosprávy, vyhovoval jim centrální model řízení státu s okresními úřady jako prodlouženou rukou vlády a ministerstev v území.

Teprve v roce 1997 byl přijat ústavní zákon o vzniku krajů, který formálně zřizoval čtrnáct krajů včetně hlavního města Prahy, fakticky vznik a prováděcí legislativu, zejména zákon o krajích, prosadila vláda Miloše Zemana v roce 2000 a na konci téhož roku se konaly první krajské volby v novodobé historii ČR, mimochodem poprvé a naposledy s jedním volebním dnem. Kraje se z papírové podoby staly realitou, postupně budovaly samy sebe, svoje krajské úřady, přebíraly zřizovatelské kompetence nemocnic, sociálních ústavů, správ a údržeb silnic, středních škol, regionálních muzeí atd.

A začaly samozřejmě také vytvářet vlastní agendu, vize rozvoje, konkrétní projekty. Kraje musely od začátku bojovat o svoje místo na politické a ústavní mapě republiky a za uplynulých dvacet let v tom dokázaly mnohé. Jak hodnotí jejich práci a existenci občané, ukážou již za pár dnů mimochodem krajské volby, ať už volební účastí nebo konkrétními výsledky v každém jednom kraji.