Pane poslanče, když začnu odzadu, vrátím se k volbám. V nich jste ze třetího místa postoupil do sněmovny, měl jste 1 735 hlasů, víc než dvojka kandidátky. Čím si to vysvětlujete?

Velmi mě to samozřejmě potěšilo, v Plzni jsem vyrostl, mám na Plzeňsku jednak hodně osobních přátel a rovněž známé i mezi podnikatelskou veřejností, podnikám totiž v oblasti zemědělství a potravinářství. Naše farma se zabývá výrobou mléka a regionálních potravin, které prodáváme přímo Plzeňanům, možná i toto mohlo sehrát pozitivní roli. Poctivě jsme se všichni věnovali předvolební kampani a nebylo snad většího města v kraji, které bychom nenavštívili. A výsledek byl opravdu impozantní. I když jsem s tím vůbec nepočítal, byl jsem zvolen poslancem, za což jsem rád, protože to je nová životní výzva a možnost něco změnit v naší zemi.

Plzeňský kraj zaznamenal pro ANO hned tři mandáty, když jste získali přes 18 procent. Ovšem skoro 16 měli komunisti. Jak to?

Komunisté dosahují stabilně celkem dobrých výsledků a hlavně v dobách zvýšené nespokojenosti občanů. Právě tito voliči se často z nostalgie ke starým pořádkům vrací k této straně. Je to škoda, ale na vině jsou často právě politické strany a minulé vlády, které způsobily velké odcizení politiky od občanů a jejich problémů.

Máte už představu o podobě krajských kandidátek, můžete uvést jména, která byste si uměl představit v čele Vašeho kraje?

Jméno lídra, ani předních kandidátů do krajských voleb zatím nemáme. Samozřejmě padají různé návrhy, ale to je stále jen v oblasti teorie a úvah. Jsem přesvědčen, že nejdříve bychom měli pracovat na programu, vizích pro Plzeňský kraj a potom by měly přijít na řadu personální otázky. V našem kraji na programových tezích právě pracujeme.

Plzeň je poměrně svázaná s Jiřím Pospíšilem. Pro někoho jde o bojácného muže, kterého celý život "vodí" podnikatel Jurečko, druhá část říká, že jde o nejnadějnějšího muže politiky. Kam byste se v tomto ohledu přiklonil Vy?

Jiří Pospíšil se svou rodnou ODS patřil v Plzni vždy k nejviditelnějším politikům bezesporu i díky tomu, že se politice věnuje poměrně dlouho. Dokázal výrazně uspět ve volbách do Evropského parlamentu, kdy už nebyl členem ODS, což o jeho schopnostech zajisté také něco vypovídá. Svoji roli patrně sehrálo i to, že Plzeň je velmi konzervativní a ve srovnání s ostatními krajskými městy více pravicová. A jestli pana Pospíšila někdo „vodil“ či ne, to opravdu netuším. Víte, v rámci mého tehdejšího pracovního angažmá jsem víceméně přes 20 let létal po světě, v Plzni jsem nepůsobil a podnikám zde posledních 5 let. Rovněž i zákulisí plzeňské politiky mi bylo dlouho „utajeno“ a hlouběji jsem ho nezkoumal.

Hnutí ANO je hnutím výrazného muže a pak, i z pohledu novinářů, nastává problém. Mnoho z tváří ANO není tolik vidět, nemají tolik prostoru. Můžete popsat, jak to třeba vypadá během debat na poslaneckém klubu? Kdo nejvíc mluví, mají prostor všichni a podobně? Zkrátka takový pohled do zákulisí ANO...

Ano, je pravda, že hnutí ANO má velmi výrazného předsedu, což nám mnohé strany závidí. Někteří z nás zatím nejsou příliš vidět, což je v mnoha případech dáno i tím, že jsme politiku nikdy nedělali a i já se stále učím novým věcem, hlavně v parlamentu. Víte, rozhodovací procesy zde v parlamentu jsou úplně něco jiného, než ve firmách, ve kterých jsem pracoval a v podnikání, vše trvá podstatně déle a i projevy často vůbec nejsou k meritu věci, ale o osobních soubojích. Na poslaneckém klubu je velmi otevřená a konstruktivní diskuse, do které se může zapojit opravdu každý a říci svůj názor. Uměním je pak sladit všechny tyto názory a vystupovat jednotně jako jeden tým. A to se nám, až na malé výjimky, daří, což považuji v takové skladbě osobností opravdu za skvělý výsledek.

Globálně: Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali?

Jsem přesvědčen, že globální ekonomika, a zvláště ekonomika tzv. euroatlantické civilizace, dosáhla určitého bodu vývoje a ocitla se na rozcestí, co dál. Náš systém je postaven na principu růstu a pro ten obětujeme téměř všechno, což nevidím do budoucna jako smysluplné. Dosáhli jsme blahobytu, který nemá v historii obdoby. Jsme technologicky vyspělí, věda je na špičkové úrovni, máme hodně peněz, ale nejsme šťastní. Ekonomický princip založený na růstu a na spotřebě pokulhává. Proč? Nerodí se děti, reprodukční potenciál je na sestupné křivce, ubývá nás, ale systémy jsou nastaveny na stále rostoucí populaci. Kdo bude tedy více spotřebovávat? Klasickým příkladem je penzijní průběžný systém. Kdo bude financovat systém, který vznikl již za Bismarcka, kdy se rodilo hodně dětí, je založený na principu „mladí platí starým“, když mladých dnes ubývá a seniorů dramaticky přibývá?

A abych i navázal na dnes tak horké téma, my v České republice si musíme také jednoznačně položit ještě jednu klíčovou otázku, zda potravinová soběstačnost je rovněž věcí národní bezpečnosti, protože v případě problémů či nedej bože nějakého konfliktu v Evropě, nám nikdo potraviny ze zahraničí vozit nebude. To je oblast, kterou zde nikdo nechce vidět, protože ji v mnoha případech vůbec nerozumí. Souvisí však nejen se zemědělstvím a národní bezpečností, ale i s péčí o krajinu, kvalitou života, zdravými potravinami, našimi nemocemi a budoucností celé střední Evropy vůbec.