Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Nelze nevidět, že Rusko přes své vnitřní problémy v posledních několika stoletích vždy patřilo mezi světové mocnosti. V tom dobrém i v tom špatném. Tak jako světové mocnosti jiné. Ve vší úctě, která z nich je ve skutečnosti lepší a která ta horší? O nadvládu nad svým nejbližším teritoriem usiluje jedna jako druhá. Ať chceme, nebo ne, náš oficiální názor na ně je vždy dosti významně ovlivněn tím, se kterou zrovna v ten daný okamžik máme spojenecké svazky. Nehodlám být obhájcem pana prezidenta Putina, ale jen velký naivka si mohl myslet, že Rusko bude nečinně civět na naše šťourání se v Ukrajině. Je mi líto.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...

S ohledem na již vyslovené nehodlám stranit ani jednomu z výše jmenovaných. Bohužel či možná i díky bohu do hlav vůdců obou soupeřících stran nevidím. Nelze však nevidět, že za posledních pár desetiletí daleko více ozbrojených konfliktů vedl po světě jen jeden z nich. Stejně jako to, že od poslední světové války jeho vojenské základny jsou rozesety po celé zeměkouli. Na druhé straně před druhou světovou válkou byli mnozí rozhodně daleko významnější a zkušení politici, kteří ve jménu míru radili pana Hitlera raději nedráždit. Jaksi jim to dost nevyšlo. A teď, babo raď. Obávám se však, že toho času je Rusko dost významně provokováno. V historii se to však v drtivé většině nevyplatilo.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?
 
Kdybych tohle všechno věděl, asi bych nebyl pouhý oberleutnant v záloze. A panu generálu Pavlovi bych zřejmě vyfoukl lukrativní místo ve velení NATO. Bohužel, po roce 1989 jsme ve jménu pravdy a lásky nejen zlikvidovali naše zbrojovky. Což možná zahraniční magnáti obchodující se zbraněmi kladně a jistě „nezištně“ těm, kteří tak rozhodli, kvitovali. Nu a z naší celé armády zbyly početně necelé dvě divize. Pokud je mi známo, snad právě výše zmíněný pan generál prohlásil, že naše armáda je početně a výzbrojí schopna při konvenční válce zhruba jeden týden bránit jeden kraj. To snad další komentář nepotřebuje.

 
A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

Tuším, že se na mou hlavu snese hora kritiky. Že budu označen za zelený mozek. Ale již za starého Říma se služba v ozbrojených silách považovala za čestnou občanskou povinnost. Výcvik a morálka jejich legií byla po staletí dokonalá. Poté, co se tato služba svěřila pouhým žoldnéřům, přišel pád Říše římské. V raném středověku česká vojska měla více než vynikající pověst. Tedy pakliže se nemydlila zrovna mezi sebou. Ale abych to neokecával. Jisté moderní formě kvalitní základní vojenské služby s následnými cvičeními bych nebránil. Podobně jako tomu bylo ve Švýcarsku. Současný stav mi tam znám není.

Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Bohužel, obávám se, že hrozit může. Ale nejsem žádný analytik, jsem jenom lékař. Nu a v našem oboru platí, že chceme-li opravdu účinně něco léčit, musíme nejprve zjistit, co tu kterou nemoc způsobuje. Její etiologii – což znamená soustavné hledání a výklad jejích příčin. Z tohoto pohledu, ať se nám to líbí, nebo ne, je Islámský stát svým způsobem naše dítě. Třebaže nechtěné. Hlavně Spojeným státům se podařilo za poslední desetiletí z řady příčin naprosto rozvrtat mnohé muslimské státy. Vzpomeňme mimo jiné na konci sedmdesátých let minulého století svržení perského šáha, kterému byl vytýkán nedostatečný důraz na dodržování lidských práv. Nový Írán se však stal daleko větším problémem.
 
Poté se pokračovalo vycvičením protivládních sil v Afghánistanu. „Kupodivu“ to dopadlo stejně. Tak jako v Iráku, Libyi, Tunisu, Egyptě, Sýrii a tak dále. Upřímně řečeno, mnohým z nás i tady v Evropě vadí, že Brusel zhusta pomíjí národní a historické odlišnosti jednotlivých členských zemí. Co vadí nám, neměli bychom dělat jinde. Mentalita islámských zemí je prostě jiná a obecně lze říci, že nejklidněji je stále v těch, kde mají monarchu. Tam, kam jsme se značně neuměle snažili importovat náš styl života, došlo k chaosu. A to byla a je živná půda pro IS, který do míst po dlouhá léta rozvrácených přináší jistý řád. Opravdu podobně jako zpočátku Hitler v Německu. Bohužel. O to těžší je však s IS bojovat.

Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?

Měl jsem možnost několik muslimských zemí navštívit. Nežil jsem tam, jen cestoval. A dodržoval pochopitelně jejich pravidla. To by ale snad měl každý host v cizím domě, ne? Možná i díky tomu nemohu říci, že bych narazil na nějakou nevraživost. Natož fanatismus. Spíše naopak. Mezi obyčejnými lidmi se mi líbilo. Mají svůj styl života, řád a pořádek. Založený na dlouholeté tradici. Přestože proti našemu ten jejich život není zrovna snadný. Islám sám o sobě problém není. Tím je radikální islamismus. Jasně, jeden jihočeský pan docent se mnou souhlasit nebude a jistě to brzy dotáhne do parlamentu. Ale stejně těžko lze odsoudit naše křesťanství. Přestože právě v jeho jméně se jistými fanatiky pálily nejen knihy, ale i údajné čarodějnice. A mnohá válečná zvěrstva poslední velké války vykonali vojáci právě s nápisem „Gott mit uns“ na sponě opasku. Jinak máte pravdu, oproti normálním muslimům jsme o něco chudší. Nějak z nás obecně vymizela nejen víra „v něco“, ale i ta pravá národní hrdost. Přitom to mnohým zřejmě chybí. Jinak by si pak až nerozbíjeli hlavy pod vlajkami toho kterého profesionálního sportovního klubu.