V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem ,,vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Rok je příliš krátká doba na to, aby bylo možné měřit nějaký posun v tak zásadní otázce, jakou je míra vlastenectví ve společnosti. Osobně snad ani nevidím nějakou přímou souvislost mezi stupňující se migrační krizí a posilováním projevů patriotismu. Daleko spíše bych řekla, že sílí jiné emoce – obavy z přistěhovalectví, z budoucnosti, z terorismu, odpor vůči evropské politice, sympatie k různým radikálním hnutím a tak podobně. Tyto emoce ale podle mě nemají s vlastenectvím nic společného. Jsou jen přirozenou reakcí na to, že konec současné krize není na dohled a vládnoucí elity nejsou schopny nabídnout relevantní řešení.

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Tak já jsem ten poslední, kdo by na věci pohlížel černobíle. To, co jmenujete, jsou svou povahou dosti rozdílné záležitosti. Jízda Nočních vlků je jednak propagandistickou akcí Putinova režimu a také provokací. To k sobě patří. Rusko používá ve své propagandě staré známé motivy a tohle je jeden z nich. Nenechme si nalhat, že Noční vlci jsou klub milující historii a vzdávající hold obětem 2. světové války.  Noční vlci v symbolické rovině souvisí s imperiálními choutkami putinovského režimu a s reminiscencí na staré předrevoluční časy. A přestože se tato akce tváří jinak, má dle mého názoru svým skrytým obsahem či podtextem daleko více společného se současností.

K té druhé události. Ani by mi příliš nevadilo fiktivní setkání amerických a sovětských jednotek, i když nad zcela vymyšlenou bitvou by jeden mohl kroutit hlavou, ale asi je škoda, že neproběhne tradiční Convoy of Liberty v rozsahu, v jakém probíhal vždy, a s podporou, kterou si zaslouží. Zkrátka patří k Plzni a k oslavám konce 2. světové války. 

Jsem proti tomu, aby se přepisovaly dějiny, abychom si méně připomínali, že východ republiky osvobodila Rudá armáda a západ zase Američané. Těchto snah jsme si v minulosti užili dost. Dějiny přepisovat nelze, nelze upírat nikomu jeho míru zásluh na konci války, ale na druhé straně nelze nikomu ani zásluhy přidávat. A zároveň nelze ani kvůli těmto zásluhám přehlížet naopak současné excesy nebo snahu tyto zásluhy zneužívat k aktuálním politickým cílům. 

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak ,,britských letců“, tak ,,svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenala jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Domnívám se, že v tomto ohledu se společnost za ta poslední víc jak dvě desetiletí velmi výrazně posunula a všeobecně význam našich hrdinů, jejich odkaz i činy mají ve veřejnosti patřičnou úctu. I když samozřejmě vždy ji lze vyjadřovat ještě intenzivněji. A co se týče aktivit, které jsem osobně zaznamenala nebo se na nich podílela, tak těch byla v posledním roce řada. Namátkou vzpomenu jen například otevření stálé expozice v rodném domku Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích, stále vzrůstající význam 11. listopadu coby Dne válečných veteránů – zde se musím pochlubit vzpomínkovou akcí, kterou jsme loni v tento den ve spolupráci s armádou organizovali na náměstí Míru u nás na Praze 2 a která se setkala s opravdu hojným zájmem veřejnosti. Nebo nejčerstvěji občanská iniciativa, která prosazuje udělení státního vyznamenání bývalému příslušníkovi RAF plukovníku Aloisi Dubcovi a kterou jsme s kolegy z našeho poslaneckého klubu podpořili. 

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný ,,Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?

Tak předně, jak jsem již naznačila, historické události by neměly být předmětem současných politických bojůvek a nějaké vyvolávání duchů minulosti do demokratické diskuse nepatří stejně jako přepisování dějinných faktů. Vydávat vznik Slovenského štátu za jakýsi projev hrdinství nebo nejbytostnější výraz slovenského národního probuzení je vskutku komické. Československo bylo v té době již zlomeným státem a sílící odstředivé, nacionalistické a fašizující tendence slovenské části takzvané druhé republiky tak nemusely vynakládat velké úsilí k „dokonání díla“. Navíc nevím, kde pan Kotleba může hledat onen vzor národní hrdosti v tomto státním útvaru, který byl fakticky vazalem nacistického Německa.

Já si netroufám tvrdit, zda opustili, či neopustili. Šlo zkrátka o nějaké rozhodnutí tehdejší politické reprezentace Slovenska, která měla daleko k demokraticky zvolené vládě, v jistém dějinném kontextu. To rozhodnutí bylo podle mého soudu špatné, ale jeho vliv na další dění jak v Protektorátu tak na Slovensku byl minimální, neboť ani jeden z těchto státních útvarů nebyl autonomní a nelze rozhodně tvrdit, že by Slovenský štát nějakým způsobem naplňoval ideál toho, po čem Slováci jako národ toužili či touží.