„Musím začít těmi známými slovy: Léto budiž pochváleno!  Bohužel, léto skončilo. Ptám se vás, jestli i vám přišlo tak krátké, a co víc, nějak se mi zdá rok od roku stále kratší,“ otevírá dnešní Nedělní ráno oblíbený herec Ivan Vyskočil a s určitou nostalgií při zmínce o letním čase pokračuje.

„Užíval jsem krásného počasí, rozhlížel se po české líbezné krajině a úmyslně se vyhýbal zprávám z našeho politického minirybníčku,“ vzpomíná s tím, že před realitou ale stejně neutekl. „Chtě nechtě ke mně nějaké věci prosákly a hned mi krásnou českou krajinu zastínil mrak,“ říká Ivan Vyskočil a dodává. „Praotec Čech nás usadil v takové hezké a mírné krajině. Celkem nám nehrozí žádné přírodní pohromy, žádná zemětřesení ani sopečné výbuchy. Některé průsery jsme si za ta léta pořídili sami. Třeba neuváženými melioracemi a pyšným pocitem, že můžeme poroučet přírodě, větru a dešti,“ pokyvuje hlavou herec a pomalu se tak dostává k naší politické scéně.

Politici, aneb hejno hašteřivých blech. A to věčné kádrování

„Abychom se v té naší líbezné krajině nedali nějak ukolébat, nasadili jsme si do kožichu hejno hašteřivých blech v podobě politiků. A ti, místo aby za ty peníze táhli za jeden provaz a do úpadu dřeli na zvelebení naší země a života nás všech, se neustále hádají mezi sebou. Předvádějí, kdo má větší svaly a kdo na sebe strhne větší pozornost, což často hraničí až s tím, kdo vymyslí větší blbost a prezentuje nám ji jako světoborný problém,“ říká Ivan Vyskočil a přechází tak k další věci, která, jak říká, mu neskutečně vadí. Jak ale podotýká, v našem malém českém rybníčku se s ní setkáváme bohužel až příliš často.

„Takovou českou specialitou je věčné kádrování. Někteří z nás ještě pamatují, že to bývala i speciální funkce v každém podniku. Tato funkce zanikla, ale ochotných kádrováků je stále dost. Ale není to u nás nic nového,“ říká Ivan Vyskočil a dává příklad. „Vzpomeňme, jak za 1. republiky se našlo dosti krasoduchů, kteří uštvali skladatele Oskara Nedbala až k sebevraždě. Vyčítali mu loajalitu k c .a k. mocnářství. Celá ta jeho kolaborace spočívala v tom, že prostě skládal muziku a jeho operety se hrály samozřejmě i ve Vídni. Dle některých mravokárců – hrozný přečin. Takových ‚spravedlivých‘, co neúnavně tepají bývalé zlořády, se po každém převratu najde vždycky dost. Hlavně se objeví hned potom, co se přesvědčí, že už se to může!!“ pokyvuje hlavou Ivan Vyskočil.