Letošní rok změnil životy lidí, dá se říci, téměř na celém světě. Když byste měl dobu od března do současnosti zhodnotit, jak jsme to zatím zvládli?

Věřte mi, že bych vám chtěl co nejjednodušeji a nejtrefněji odpovědět, ale nemůžu. Vůbec nevím, jak na tuhle bilanční otázku reagovat. – Jak jsme to zvládli...? – Jako země stále existujeme, takže křehké plus. Jako národ, zatím existujeme, ale do naší krve pomalu začíná proudit jiný gen, takže … plus – minus … Jako sebevědomý národ a nezavislá země jsme odsouzeni pozvolna zaniknout.

Pokud jde o pandemii, musíte se ptát kompetentních, jak to zvládají. Myslím, že kšefty jim jdou dobře!

My, občané, individuality, rodiny? Každý po svém. Spíš se hodí zeptat se, jak to budeme zvládat za pět, deset let, až bude ukončena ataka viry a ocitneme se v definitivním zajetí faraonismu, na vypleněné půdě, připravené k odlišné kultivaci hodnot a návyků.

Porobení otroci zvládají svůj úděl tiše a ochotně. Konkrétně my, Češi, nejsme dnes žádný bojovný národ (to jsou už jen takové zašlé pověsti o naší bývalé bojovnosti) … A promícháni jinakostí, zvládneme v tichosti zaniknout. Máme na to dobře našlápnuto. To zvládneme...

Co konkrétně s vaším životem udělala epidemie? A jak jako umělec zvládáte všechna nařízení státu v boji proti koronaviru?

Donutila mě intezivně přemýšlet nad smyslem života. Daleko hlouběji, než jsem tak činil coby autor, nebo herec v dobách „předexekučních“ (covid je exekuce nad občany planety). Přinesla mi poznání vnitřní svobody, poznání skutečné lásky a oddanosti, přinesla mi klíč k odhodlání jednoho dne se pustit, sám za sebe a po svém, do boje se zvráceným zlem v mém dosahu. Ne, že by tohle poznání člověk nezískal už dříve, ale tenhle stav, ve kterém jsme nuceni existovat, mne osobně obohatil o to, čemu lidé přesvědčení o některé ze známých nebo méně známých ideí říkají víra. Taky mi to přineslo nové poznání charakterů jednotlivých typů lidí v konkrétním i obecném slova smyslu a v jistých situacích. Učím se nad tím zjištěním „nesmutnět“, ani se „neradovat“. Musím se naučit zvládnout svůj vztek! To je osobní úkol, který musím rychle a bezezbytku naplnit. Takže tím vám odpovídám i na druhou část otázky: Mně tento stav přinesl osobní úkoly. Jedním z nich je i schopnost rozeznat a oddělit zrno od plev. Bylo to těžké v uplynulém období, teď je to ještě těžší, pokud jde o informace, dojmy a postoje.

Jako umělec si nestěžuji. Tato osobní práce spadá částečně i do té profesní.

To, co mě na tom všem mimořádně irituje, je fakt, že se nikdo nepřihlásil k zodpovědnosti, nikdo neurčil viníka, nikdo neřekl, jak to, že se to objevilo. Že to uteklo z čínské laboratoře by nám mělo údajně stačit. No, mně osobně takové vysvětlení nestačí, tak jak to může stačit politikům? Jsou to totální idioti nebo vědí víc – a my, obyčejný „dobytek“, to vědět nemusíme? Netrápí je to? Nepotřebuje veřejnost uspokojivé – a především pravdivé vysvětlení tohohle „kosmického“ průšvihu? A pod tímhle dojmem vám budu na případné otázky kolem covidu i následků a atmosféry odpovídat ze svého úhlu pohledu.

Už od jara se z kulturní fronty ozývaly hlasy, že stát umělce, kulturu… dostatečně nepodporuje. Co si o tom myslíte vy? A jak vnímáte v těchto časech práci ministra kultury Zaorálka? Cítíte ve svém ministrovi jako umělec oporu?

Zopakuji to, co jsem o ministrovi už řekl v jiném rozhovoru. Je to stín kormidelníka na korábu jménem KULTURA, který se pouze třepotá v odlesku vln rozbouřeného moře současnosti. A jeho bezvýznamné postavě za kormidlem, vyobrazené v budoucí historii, bych přiřkl jméno Mr. Empty Words (volně si přeložte z angličtiny). Mimochodem v krizových situacích nikdo nemá zájem podporovat kulturu. Existuje pouze zájem kulturu, nebo některé její představitele, zneužít jako podpůrnou pomůcku v rámci dosažení buď morálních, nebo nemorálních záměrů strůjců společensko-mocensko-ekonomických potřeb.

Výroky některých umělců o „nedostatečné podpoře státu“ byly už na jaře mnohým lidem doslova trnem v oku. Na sociálních sítích nechyběly „rady“, ať jdou umělci „konečně něco dělat“, že z „pohádkových honorářů“ si přece museli ušetřit na horší časy, kdekdo připomínal jejich fotky z drahých dovolených a podobně. Jak se letos změnil vztah Čechů k umělcům? Máte nějakou vlastní zkušenost?

Pořád říkám, že pokud si někdo není jistý svou definicí a její prezentací, měl by držet jazyk za zuby. Taková vyjádření jsou ještě nebezpečnější, než pitomé politické proklamace a útoky některých „populárních debílků“ – (přitom profesně talentovaných a kvalitních) – z tribun různých odporů proti „Pepíkovi, Karlíkovi nebo Hovnimírovi...“ Víte, je to asi takhle: „Z krále můžeš lehce udělat šaška, ale z šaška krále nikdy neuděláš. A když uděláš, tak jedině krále šašků. Ovšem, pak to bude loutkové divadlo, které bez kouska rozumu naplní skutečnost o poháru bezedné trapnosti.“

Pokud jde o mou osobu, já se prezentuji názory, nikoli stížnostmi. Jinak si žádnou osobní zkušenost tohoto druhu nepřipouštím. Jestli ke mně má někdo negativní vztah, je to jeho problém. Mimochodem, mám rád obyčejné lidi a spíš si pokecám s vrátným než s ředitelem. Vím, že bych se nevraživosti dočkal z vlastních řad (taky jsem se v některých případech dočkal), anebo od intelektuálně vybavených/nevybavených „Herr und Frau Mindrwerkschaftkomplexů“, případně od běžných pitomců. Znovu opakuji, za sebe: „Mám je na salámu,“ tedy všechny tyhle řeči a lidi „stěžovací“ i „odsuzovací“. Co mi vadí jsou zrodivší se lidské krysy. Množí se a jsou nebezpečné. Jejich podstata zůstává skryta za tvářemi tzv. normálních bytostí a jejich nenápadného každodenního chování. To jsou ti, z minulosti, gestapáčtí udavači, sadisti a prospěcháři. Směle je můžeme nazvat „Covidovou armádou“.

Poslední dobou se hodně operuje s termíny „strach“ a „solidarita“. Který z těchto pocitů letos převážil? Strach ze smrti, strach z covidu, strach o své blízké? Nebo solidarita se staršími a nemocnými, o které mluví premiér Babiš? Solidarita dobrovolnictví, pomoci, šití roušek apod.?

Pamatujte si, že kolektivní dobro nikdy nevydrží dlouho. Rozhodně nemá takovou životnost, tak tuhý kořínek, jako kolektivní zlo.

Pro mne osobně, jako pro spisovatele, je od jara velkým tématem nárůst frustrace, násilí, sebevražd, strachu a rezignací. To téma už na stole mám. Zatím se do něho nepouštím, protože pracuji na jiných projektech, ale svou výpověď k téhle skutečnosti vydám. Ať formou knižní nebo hranou. Bude to moje osobní, autorská obžaloba těch, jejichž jména možná neznáme, ale mohou za tuhle hromadnou, světovou genocidu lidí v přímém přenosu. – Nevěřím mocným. Nikdy jsem jim nevěřil. – Jsou to psychopatické bestie bez kouska sociální inteligence a schopnosti společenského soucitu. Jsou to „ještěří“ plánovači, studenokrevní, bez emocí. Jenže my je nedohledáme. Je to skupinový zločin mimořádně sofistikované, globální mafie, ať už ho iniciovala nebo se veze na jeho následcích a možná jen prodlužuje jejich setrvačnost. Třeba tu knihu nazvu: „Vrazi ve stínu“ nebo tak nějak. Vyvolávaná solidarita pod štíty hesel typu: „Spolu to zvládneme“ a obrázky zdravotnického personálu v „atomsajrajtech“ apod. jen odhalují zrůdnost celého komplotu proti humanismu. Stejné typy lidí, kteří pomáhali Hitlerovi k likvidaci národnostních skupin a odmítli ve své podstatě pomoci ohroženým a pronásledovaným ve velkém měřítku, stojí nyní za tímhle šíleným zločinem. Je za tím kšeft a ekonomické, a tím pádem i mocenské přenastavování. Napsal jsem to ve své knize Svátky ošklivých lidí, v jejím závěru – a trvám si na tom. (Pro ty, kteří mají zájem o její pořízení, signovanou pod pseudonymem Jon Svärd.) Jen idioti, zaslepenci a zasvěcenci to nevidí, nebo nechtějí vidět.

Kdysi – v Norimberku – stály před soudem tzv. hlavní, zrůdné figurky s krví na rukou. V hierarchii to byli sice přímí spouštěči stavidel potoků lidské krve, ale plánovači a především architekti ekonomické myšlenky celého toho zločinu, investoři, ti tam nestáli. Ti tiše tahali za nitky. Skuteční viníci stáli, stojí a budou vždycky stát mimo. Bylo to jasné gesto směrem k budoucnosti – a právě proto tam chyběli ti, kteří to financovali – a především na tom vydělávali! To gesto, ten proces, jeho teatrální vzkaz nám, „lidskému dobytku“, říká: „Vznešení zločinci žerou za zdmi nevyditelnosti. Polykají božskou manu a kálí zlo!“ Proti tomu všemu je naše solidarita, lidskost, dobrovolnictví, jen slabý vánek prosté, boží sounáležitosti.

Povím vám, proč je to bez efektu, a tudíž z hlediska napravení morálky nefunkční, být solidární, obětavý a empatický. Stojí proti tomu systém a mechanismus pragmatického zla moci. Hlavními nástroji k realizaci globálních změn jsou: Vytváření strachu a cejchování těch, kteří se odmítají podvolit. Takové systém označuje za konspirátory, popírače apod. Jedná se o novodobý model inkviziční normy středověku. Nevpletou vás do kola, nedají vám nohu do španělské boty, nevypálí vám oční bulvy a neupálí vás jako čaroděje nebo čarodějnici. Neukřižují vás ani jako v antickém Římě. Označí vás ovšem tím chytrým, moderním cejchem, odříznou vás od příjmů a společensky znemožní, a pak vás spláchnou mezi výkaly. Budete působit jako neschopní idioti, kteří na co sáhnou, to jim shoří pod rukama. Ale onen pomyslný oheň bude plápolat od „pekelných“ inkvizitorů, respektive od jejich nápomocných, lidských krys. Od fízlů, udavačů (v dnešní době třeba od internetových fízlů a mediálních protektorů všeho druhu), konformních občanů, slizských kariéristů i jinak různě postižených lidských ubožáků... Shoďte barevnou slupku světa a uzříte hnilobu – která tak dobře slouží „zahrádkářům planety a hrobníkům lidského štěstí“.

Zvykejte si! Novodobé, donucovací nástroje novofaraonismu, jsou stejně účinné, jako mučící propriety středověku. Blyštivá temnota nás zatavuje pod sklo obrazu planetárního šílenství!

Nejhorší na tomhle živoucím hororu je skutečnost, že není úniku. Jedinou, zoufalou variantou je boj. Chceme-li vykonat boj, pak musíme tady, teď a proti neviditelným démonům nevyzpytatelných praktik. – Nevidím však žádné rytíře ani odhodlanou masu. Jen dezorientované jedince, posránky a zmatený, rozklepaný lidský rosol… Omlouvám se všem přesvědčeným aktivistům, ale bohužel, jsme v sevření organizovaného a zakořeněného zla majitelů moci.