Pro Český rozhlas jste uvedl: "Třicet až čtyřicet tisíc příjemců starobních penzí bydlících v nájemních bytech v Praze a v dalších velkých městech žije ve stresu, že nebudou mít na zaplacení nájemného, a po třech měsících neplacení nájemného budou vyhozeni na ulici.“ Pomohou sociální plány Sobotkovy vlády situaci řešit?

Ano, pomohou. Ale pouze za předpokladu, že bude dostatek tzv. sociálních bytů. Minimální velikost fondu sociálního bydlení má být ve výši 5 % domácností v každé obci. Otázkou ale je, jak dlouho bude trvat, než tento stav nastane. Obávám se, že během několika let nikoliv. Za přípravu koncepce o dostupném bydlení a zákona o sociálním bydlení současné vládě děkujeme, tvorba obou dokumentů jde ale velmi pomalu. Věci jsou zanedbány již od roku 2007, kdy začal platit zákon č.107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného.

Alarmující je statistika sebevražd u seniorů. Je v silách společnosti vzrůstající trend zastavit?

Jak již bylo řečeno, jde o důsledek nastavení českého penzijního systému, bytové a sociální politiky státu. Příčin je ale zřejmě více. Počet uvalených exekucí na penze vzrostl od roku 2008 1,8krát. Ale abych odpověděl na vaši otázku, obávám se, že nikoliv. A jako předsedu Rady seniorů České republiky mě to velmi trápí!

Podle organizace Oxfam bude v roce 2016 několik nejbohatších jedinců světa, kteří představují přibližně jedno procento celkové populace na Zemi, vlastnit větší majetek než zbývajících 99 procent obyvatel planety. Jak jsme se dostali do bodu, kdy jedno procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům?

Zavedli jsme a celosvětově prosadili liberalizovaný finanční a politický systém. V České republice máme po 25 letech transformace také již 19 400 dolarových milionářů. Na druhé straně ale máme v České republice také zoufalé osoby, které v beznaději páchají sebevraždy. A nejde jenom o seniory, kteří je páchají!

Globální trend ukazuje, že zatím jen utěšeně přibývá majetek bohatých a chudí zřejmě budou žít v čím dál větší mizérii. Profesor Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie a předseda Odborné komise pro důchodovou reformu v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl: "Obecně lze říci, že v evropském srovnání se nalézáme někde uprostřed mezi západní a východní Evropou. Naše polistopadová ambice 'dohnat' Západ se nenaplnila, patříme a ještě dlouho budeme patřit k zemím, kde budou platy i důchody výrazně nižší než v Německu či Rakousku, stejně tak podíl lidí a rodin, kteří budou žít z ruky do úst…“ Jak situaci v České republice vidíte vy?

Ano, co bylo slíbeno a čemu lidé věřili, ani po 25 letech nemáme! Já si jen dovolím upozornit na některá vypovídající data o kvalitě života české seniorské populace. Průměrná starobní penze činila k 31. lednu letošního roku 11 275 Kč, tj. sociální postavení seniorů měřené poměrem průměrné penze k průměrné hrubé mzdě na úrovni 43 %. V roce 1989 to bylo 50,4 %. Měřeno mediánem důchodu k mediánu mzdy pak jsme na úrovni 53 %, což je čtrnácté místo z dvaceti osmi zemí Evropy. Před námi jsou Lucembursko, Francie, Rumunsko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Švédsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Polsko, Estonsko a Lotyšsko. A měřeno podle parity kupní síly penzí k cenové hladině spotřebitelských cen mají čeští senioři nad 65 let věku čistý mediánový měsíční příjem desátý nejnižší v Evropské unii (rok 2013).

V loňském roce jsme pro mezinárodní konferenci „O kvalitě života českých seniorů“ zpracovali historicky ojedinělou analýzu struktury a dynamiky spotřeby důchodců za léta 2004 až 2013. A to v reálných hodnotách. Reprezentativní data prokázala, že kvalita života českého důchodce měřená jeho spotřebou neroste. V posledních deseti letech rostla reálná spotřeba důchodců v průměru pouze u šesti desetin položek spotřeby. A u 41 % spotřebních položek výrobků a služeb pro život člověka nezbytných docházelo dokonce k poklesu reálné spotřeby. Po zaplacení výrobků a služeb pro život člověka nezbytných (potraviny, oblečení, bydlení, zdraví, doprava, hygienické potřeby) zůstalo českému důchodci  25 520 Kč ročně (rok 2013) na nákup výrobků a služeb pro život člověka zbytných, tj. 71 Kč na den. Z toho např. na nákup knih, novin a časopisů vynaložil český důchodce celoroční částku 1 604 Kč, na nákup domácích a zahraničních rekreací částku 1 848 Kč, na nákup kulturních produkcí částku  2 337 Kč, na rekreační a sportovní služby 250 Kč, na pohoštění v restauracích 2 584 Kč a na ubytování v hotelích 206 Kč ročně.         

Je třeba revidovat český postoj k další integraci EU a usilovat v České republice o rychlé přijetí eura? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

Dle mého přesvědčení přijmout euro můžeme až tehdy, kdy do Evropy nepůjdeme jako chudí příbuzní. Šlo by o zradu a podvod na českém národu! Dříve se uvádělo, že směnná relace při vstupu Česka do eurozóny nebude nižší než 25 Kč za 1 euro. A pokud jde o mne, já bych uvítal, kdyby směnná relace byla ještě výhodnější. Na Vaši otázku k imigrační politice neumím odpovědět. Snad jenom malou poznámku. Nést odpovědnost a financovat imigraci by měly ty země, které ji podnítily. A takovou zemí Česká republika není.  

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statusu quo naopak naléhají na ještě větší sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest Vám dává větší smysl?

Já takto jednostranně vyhraněný nejsem. Česká republika je exportní zemí a musí hledat obchod všude tam, kde je to pro ni výhodné. Chybnou politikou na začátku 90. let minulého století jsme mnoho trhů ztratili a přišli tam konkurenti. Osobně jsem se o tom v roce 1993 v Číně přesvědčil. Nevím, možná to byl zájem tehdejších českých politiků. Také u jednostranně zaměřeného vývozu historie prokázala nefunkčnost.

Často se setkáváme s názorem, že teď nastalo přelomové období: Evropa čelí jak konfliktu na Ukrajině, tak hrozbě teroristických útoků a Islámskému státu. Jak by se měla Evropa zachovat (co se daří, co naopak ne), na co bychom se měli soustředit?

Ano, až sem jsme to dopracovali! Osobně situaci vnímám špatně a vývoj sleduji s velkými obavami. Je neuvěřitelné, co politici na začátku třetího tisíciletí jsou schopni a ochotni lidstvu způsobit: Doporučuji zdrženlivost, uvážlivost a moudrost. Prosazování ekonomických a politických zájmů má své meze.

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal spíš v americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda či politická svoboda? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Pokud politická práva mají sloužit pouze k tomu, abychom měli v České republice 19 400 dolarových milionářů, nebo v celosvětovém měřítku jedno procento obyvatel, které určuje podmínky a potažmo kvalitu života 99 procentům ostatních, tak je to hodně málo. Osobně se po sametové revoluci věnuji různým analýzám a výzkumům funkčnosti a progresivitě českého sociálního systému a potažmo analýzám a výzkumu životní úrovně sociálních skupin. Z titulu funkce se prioritně zabývám seniorskou populací. Dokonce jsem napsal i několik návrhů zákonů, které mohou nepříznivý stav změnit. Jako předsedu Rady seniorů České republiky mě velmi irituje, když vidím seniory žebrat nebo bydlet pod mostem. Vždycky jsem věřil tomu, že politický systém má sloužit nejen ekonomickému, ale i sociálnímu pokroku.