Jak jste oslavil 25. výročí sametové revoluce?

Připravil jsem si na 17. listopad opravdu výjimečný program, protože 25. výročí toho sametového svátku je pro mne osobně významné. Do té doby jsem byl hercem a myslel jsem jen na sebe a svoji kariéru, ale Václav Havel mi úplně změnil život a stupnici hodnot. Já jsem proto letos o půlnoci z 16. na 17. listopadu pokřtil v gay klubu StaGe knihu, která se jmenuje Jiří Hromada: Prezident, nebo buzerant? Myslím, že ten název obsahuje vše, na co se kniha snaží odpovědět. Knihu jsem věnoval Václavu Havlovi, pravdoláskařům a všem těm, kteří nám pomohli se díky 17. listopadu 1989 stát z podřadné opovrhované menšiny rovnoprávnými lidmi.

Můžete popsat, co znamenalo být gayem za minulého režimu? Jak gayové žili a proč byl pro ně listopad 1989 taková změna k lepšímu?

Do roku 1961 byla homosexualita trestným činem. Proto ve své knize píšu, že když jsem se v roce 1958 narodil, stal jsem se vlastně rovnou trestným činem. Ale díky českým sexuologům, kteří byli na světové úrovni, Česká republika v roce 1961 jako jedna z prvních zemí zrušila trestnost homosexuality a stanovila věkovou hranici 15 let pro heterosexuální kontakt a 18 let pro homosexuální kontakt. Takže zas tu byla určitá nerovnost, která ukazovala, že nejsme rovnoprávní, ale přesto to byla určitá úleva. Ovšem ani pak se o homosexualitě nehovořilo v médiích a na veřejnosti, byla tak nějak trpěna, ale nikdo se k ní nevyjadřoval, nikdo ji neobhajoval. Většina lidí vzhledem k tomu, že nebyla informována, si o nás myslela, že jsme oplzlí dědci, kteří se plazí po veřejných záchodcích a svádějí tam mladé chlapce.

Cítili jste tehdy homosexualitu jako stigma, které je třeba na veřejnosti, v zaměstnání, ale často i před vlastní rodinou tajit?

My jsme se velice družili v tzv. rodinných společenstvích, rodinných společnostech. Nebyly žádné kluby, jako jsou dneska, byl jeden jediný klub Téčko v Praze, a to je pro celou republiku málo. Ale ty rodinné společnosti se snažily setkávat a vzájemně si pomáhat. Ale pro tu dobu bylo symptomatické, že se polovina gayů a leseb ženila a vdávala. Udělali si děti, dávali svým partnerům peníze, navenek žili rodinným životem, aby pracovně a společensky nebyli perzekvováni, ale zároveň měli někde přítele, za kterým odjížděli s tím, že jedou třeba na služební cestu. Ale byli i takoví, kterým to stigma nevadilo, žili otevřeně svůj život s přáteli. I když už byly informace, co všechno se děje ve světě, kde už dávno existovalo gay hnutí, kde už probíhal boj za rovnoprávnost pod duhovou vlajkou, železná opona zamezila tomu, aby u nás lidé už tehdy pochopili, že jsme úplně stejní lidí, občané stejné země. Ale mnozí žili samozřejmě ve vztazích alibistických a pokryteckých, protože u nás přežívaly scestné předpojatosti o tom, jak žijeme. Když třeba někde nějaký lékař zachránil život dítěti, matka byla šťastná a děkovala mu, ale jakmile se dozvěděla, že chirurg je gay, už to nebyl ten hrdina, co jí zachránil dítě, ale jen buzerant. Nebo jiný příklad: Lidé milovali nějakého herce nebo zpěváka, ale když se dozvěděli o jeho homosexuální orientaci, byl to pro ně zase buzerant a už ho neměli rádi. A to všechno se změnilo 17. listopadem. My jsme založili gay hnutí a první, co jsme udělali, i díky médiím, která o nás měla velký zájem, bylo to, že jsme informovali veřejnost.

Bylo pro vás příjemné překvapení, že se postoj k homosexuálům po změně režimu poměrně rychle a pozitivně změnil?

Nebylo to poměrně rychle. Stálo to velké úsilí gay hnutí, založili jsme SOHO – Sdružení organizací homosexuálních občanů a začali bojovat za svá práva. V roce 1990 bylo po prvním průzkumu veřejného mínění pouze deset procent občanů, kteří nás akceptovali. A až po pěti pokusech o uzákonění registrovaného partnerství, kdy jsme si od politiků vyslechli velké sprostoty, hlouposti a předpojatosti, byl v roce 2006 konečně přijat zákon o registrovaném partnerství. Porazili jsme tehdejšího prezidenta Václava Klause s jeho vetem, protože jsme získali v Poslanecké sněmovně „stojedničku", tedy sto jedna hlasů nutných pro přehlasování prezidentova veta. Až potom jsme v průzkumech veřejného mínění dosáhli už pětasedmdesát procent akceptace. Ale to bylo díky každodenní práci venkovských aktivistů ze třiceti regionálních organizací, kteří se nebáli na venkově pořádat akce a informovat veřejnost. A musím říci, že se to povedlo také díky médiím, že jsme postupně získávali na svou stranu informované občany.