„Bohužel zdravotní správu lze snadno zničit, ale jen obtížně znovu vybudovat, je to práce na deset let. Aktuálně by vláda měla vydat opatření alespoň tak, aby v nich nebyla ani pravidla diskriminační ani pravidla zjevně pitomá,“ konstatuje Ondřej Dostál a v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mluví o diktatuře, nebezpečí zneužití takové pravomoci pro byznysové zájmy vládních protagonistů či obejití Ústavy a i Parlamentu jako takového. 

Na svém Twitteru jste upozornil na to, že vláda chce ve stavu legislativní nouze prosadit novelu zákona o ochranně veřejného zdraví. V čem spatřujete hlavní nebezpečí této novely? 

Jedná se o narušení dělby moci mezi vládou a Parlamentem, popsané v Ústavě ČR. Podle novely by mohl jediný člověk, ministr zdravotnictví, plošně zakázat setkávání lidí, zavřít vysoké školy nebo obchody, a to bez kontroly zvolených zástupců lidu. Někdo by snad namítl, že jde o formalitu, jiný zas, že v epidemii potřebujeme zákonem zmocnit silného muže, aby rozhodoval bez ohledu na otravnou opozici ve Sněmovně. Historie ale učí, že zmocňovací zákony jsou nebezpečné, protože odbourávají důležitou pojistku proti diktatuře. Historie meziválečného Německa po schválení tzv. zmocňovacího zákona (Ermächtigungsgesetz) z roku 1933 nám názorně ukazuje proč. Tím nechci nikoho obviňovat z diktátorských sklonů. U současné vlády popravdě vidím jako reálnější riziko zneužití moci pro byznysové účely. 

Jste obávaným právníkem, který už jednou dosáhl zrušení mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví. Je podle vás správné, aby byla dána do rukou jednoho úřadu pravomoc v případě epidemie uzavírat školy nebo obchody? 

Není to správné. Ministři zdravotnictví se střídají, už máme v krátké době třetího. Nikdo s jistotou neví, kdo bude sedět na ministerstvu za měsíc, ani zda to bude rozumný a férový člověk. Koncentrovat za takových poměrů novelou zákona u jednoho ministra moc zasahovat do těch nejzákladnějších práv občanů, bez parlamentní kontroly, není dobrý nápad. A to nejen s ohledem na školáky, ale také na malé podnikatele a živnostníky. Na rozdíl od krizového zákona, podle kterého fungujeme dnes, neobsahuje vládou navrhovaný zákon o ochraně veřejného zdraví výslovnou záruku náhrady škod těm, kteří byli vydanými opatřeními dotčeni. Holiči a kadeřníci, hospodští, sportovní trenéři či květinářky by tak byli vydáni na milost a nemilost ministrovi zdravotnictví, zda jim zavře či nezavře kvelb, a ministrovi průmyslu či financí, zda jim poskytne nějakou finanční pomoc. A ničeho by se nedovolali ani přes naše volené zástupce v Parlamentu, protože i ti by byli vůči rozhodnutí ministra prakticky bezmocní. 

Proč je podle vás nezbytně nutné, aby musela vláda k omezování činnosti škol nebo firem vyhlašovat nouzový stav?  

Soud na jaře správně řekl, že „plošná a razantní“ omezení základních svobod nemůže vydávat jediný ministr. Nástrojem pro tyto situace, obsaženým už přes 20 let v Ústavě, je právě institut nouzového stavu. Není třeba ho démonizovat. Podle Ústavy má fungovat tak, že vláda usnesením vymezí konkrétní práva a svobody, do kterých zasáhne, vždy s uvedením důvodů, na určitou dobu a určité území, a podle tohoto vymezení se pak vydávají konkrétní opatření. S tímto popisem nouzového stavu předstupuje každých 30 dnů před Poslaneckou sněmovnu; pokud poslanci dospějí k názoru, že zásahy do práv mají být mírnější či jiné, takto popsaný nouzový stav neprodlouží a vláda musí jeho vymezení přepracovat. Takto je zaručena na jednu stranu možnost vlády efektivně reagovat na epidemii, nepokoje, povodeň či jinou katastrofu, na druhou stranu kontrola proti zneužití této pravomoci. Členové vlády na dodržování ústavních pravidel skládali slib do rukou prezidenta, proto by je měli naplňovat, a ne vymýšlet cesty, jak je obejít.

Kde jsou podle vás hranice ústavnosti? Často se v poslední době mluví o tom, že není možné dlouhodobě tolerovat např. to, že vláda svými opatřeními bude omezovat právo na svobodu podnikání tím, že bude bojovat jednou proti covidu, podruhé proti jiné nemoci. 

K tomu právě slouží architektura ústavního zákona a pravidla nouzového stavu. Nikdo předem neví, jaká přijde epidemie a jak se bude vyvíjet. Proto zákon dává vládě právo poměrně široké možnosti jak reagovat, ale s tím, že reakce musí být vždy přiměřená a odůvodněná. Pokud by například vláda omezila určité druhy podnikání navždy nebo na dva roky, což i zaznělo, ale přitom už kriticky nebezpečná fáze epidemie pominula, jednalo by se o zákaz protiústavní, který by především neměl projít přes poslance při pravidelném schvalování prodloužení nouzového stavu, a pokud ano, měl by jej zrušit Ústavní soud.

Víte, kdo vypracoval návrh novely zákony, na který jste upozornil? 

Nevím a popravdě, nezajímá mne to. Právo je neosobní, buď s ním pracujete dobře nebo špatně. Za vládní návrhy zákonů odpovídá vláda jako celek.

Kdybyste měl vládě poradit, jak jinak nastavit pravidla pro boj s podobnými epidemiemi, jako je covid, co byste jako právník doporučil? 

Předně, v předstihu budovat kvalitní hygienickou službu a soustavu nemocnic s dostatečnou přístrojovou i lidskou kapacitou. Vládám posledních 10 až 15 let se bohužel „podařilo“ hygienickou službu personálně rozložit a síť nemocnic podstatně oslabit, pod vlivem pochybných reformních plánů a názorů o zbytečnosti úředníků zdravotní správy. Nemocnice to naštěstí nějak přežily, hygieny spíš ne, výsledek teď vidí každý z nelichotivého srovnání s jihoasijskými či skandinávskými zeměmi. Stát nebyl schopen na covid včas zareagovat, na vyhledávání nakažených si chce najímat externí firmu, napsali si to dokonce do té novely. Bohužel zdravotní správu lze snadno zničit, ale jen obtížně znovu vybudovat, je to práce na deset let. Aktuálně by vláda měla vydat opatření alespoň tak, aby v nich nebyla ani pravidla diskriminační (supermarkety prodávat smí, malé obchody nesmí) ani pravidla zjevně pitomá (kina smí promítat, ale jen bez diváků). Jsem přesvědčen, že kdyby vládní ministři postupovali, jak jim Ústava káže, tedy každý konkrétní zákaz řádně zdůvodnili, tak by jim tyto chyby došly už při sepisování odůvodnění a nestávali by se soustavně terčem žalob a posměchu. Což je poslední doporučení – řídit chování lidí v epidemii lze jedině na základě důvěry, kterou nelze nařídit, vláda si ji musí vybudovat; pokud lidé na základě zkušeností považují vládní opatření apriori za nesmysly, nedonutí je k řádnému dodržování ani armáda.