Festival Mezi ploty patří k nejpopulárnějším kulturním událostem nejen v Praze. Ale vám jde při jeho pořádání o víc než jenom o umění a zábavu. Proč to tedy vlastně děláte?

Víte, já nebudu zastírat, že chci pořádat skvělý festival, kam budou lidi rádi chodit na výborné kapely a výborná divadelní představení. A snad se to daří. Ale vždycky mi šlo ještě o něco jiného. Když jsem s projektem Mezi ploty začínal, pořádat něco takového v psychiatrickém zařízení vypadalo jako revoluce. Bylo to totiž pochmurné území, na které nikdo nechtěl vkročit, když nemusel. A tak jsem se rozhodl tohle místo zpřístupnit a ukázat, že mezi léčebnou a okolním světem není tak velký rozdíl, jak si myslíme.

Dneska už naštěstí všechna ta tabu a stigmata nejsou tak silná. Ale pořád si myslím, že si hodně lidí nedokáže říct o pomoc, když ji potřebuje, protože to cítí jako slabost. Takže chci pořádat akci, která nám aspoň trochu pomůže otevřít se, naučit se komunikovat nejenom o ceně bot, ale taky o podstatných věcech, které k životu patří. A to není jenom radost, láska a seberealizace, ale občas taky pocit zoufalství a beznaděje. Proto máme na festivalu kromě umělců velký počet psychologů a dalších renomovaných odborníků, kteří lidem rádi ukážou, kam se můžou právě v takových temnějších chvílích obrátit.

Proč mě tyhle věci napadají? Vlastně nevím. Kdybych to otočil: Vám nevadí, když vidíte někoho, kdo se trápí? Nemáte nutkání něco podniknout? Já nejsem doktor, psychiatr nebo kněz, abych lidem pomáhal každodenně. No a tak se snažím pomoct tím, v čem jsem dobrý – a to je pořádání kulturních akcí. Už v roce 2006 se festival Mezi ploty podle průzkumu STEM stal nejvyhledávanější kulturní událostí v Praze. No a teď bych chtěl, aby se o něm třeba dalších deset let mluvilo jako o akci, která nás všechny posouvá směrem k rozvinuté společnosti, pro kterou už empatie není cizí slovo. Udělám pro to, co bude v mých silách.

Robert Kozler

Dá se říct, že se v programu akce odráží vaše vlastní osobnost? Pokud ano, jakým způsobem?

Každý tvůrce, ať chce, či ne, odráží ve své práci především sebe sama. To, co tvoří, je jeho obraz. S tím nic nenaděláte. Letos se festival rozdělí na několik programových zón. Vždycky říkáme, že jsou určené různým skupinám lidí. Že to děláme proto, aby si na festivalu každý našel to, co je blízké právě jemu. Mně jako autorovi je to ale svým způsobem blízké všechno: Rodinná zóna, Alternativní zóna, Street Art Zone, Central Park, Divadlo za plotem…

Tak například Street Art – to je program, kde sám sebe objevuju v roli rebela, který jde po svojí cestě, ať je ta cesta sebeklikatější. K tomu mě inspirují kluci z PSH a Pio Squad, James Cole a všichni tihle lidi, kteří až tak neřeší, jestli je to, co dělají, normální. Hlavně aby to bylo opravdové!

Moc mě baví taky Rodinná zóna – i proto, že sám mám děti a jsem rád, že můžeme vytvořit prostředí, kde se děti respektují jako osobnosti. Prostředí, kde se máma může poradit s výborným psychologem třeba o tom, proč její dítě už týden špatně spí – a nemít při tom vůbec žádný pocit méněcennosti, že něco nezvládá. A to jsem ani nezmínil všechny ty pohádky, písničky, akrobacii a interaktivní novocirkusová představení, které si tady celé rodiny užijí.

Víte, spoustu umělců, kteří na festivalu vystoupí, znám už léta a máme spolu silný osobní vztah. Stoprocentně to platí o členech kapel Divokej Bill a Sto zvířat, kteří zahrají na hlavní scéně Central Park, ale i Jiřím Burianovi, který se v roli Kapitána Dema stane jednou z hvězd Alternativní zóny. Tihle lidé mi dávají sílu – podobně jako takový Tomáš Hanák, který se mnou skoro 20 let prakticky zadarmo natáčí rozhlasové spoty festivalu.

Na divadelní scéně se moc těším třeba na Vršovické divadlo Mana s Honzou Potměšilem. Honza je totiž obrovský bojovník, který má zároveň velkou pokoru a úctu k životu. No a když se řekne Bolek Polívka, tak mám upřímně řečeno strach, že nám tisícihlavý dav návštěvníků poleze do divadelního sálu i okny. Fakt si vážím toho, že na Plotech zahraje takhle velká umělecká osobnost.

S jakými hlavními problémy se festival Mezi ploty potýká?

Jsou to problémy, které má i celé naše zdravotnictví, kultura a školství. Snad je jasné, co mám na mysli. Jsem rád, že tenhle projekt pořád existuje, ale musí se za něj každý rok bojovat takříkajíc až na dřeň. Jinak to nejde.

Takovéto aktivity prostě přinášejí hodně nocí, kdy nemůžete spát, hodně dní, kdy nemůžete jíst, protože máte žaludek scvrklý stresem. Ale myslím, že podobné zkušenosti vám popíše každý, kdo někdy něco dokázal. Představa, že nám něco cenného spadne jen tak z nebe, je prostě lichá. Ať si brožury o štěstí, které nám sešle vesmír, tvrdí, co chtějí.

Jak vidíte budoucnost? Věříte, že se festival bude konat třeba i za deset let?

Věřím? Pro mě je to jistota.

Při přípravě akce jednáte s řediteli podniků, šéfy nadací, odborníky, politickými představiteli… Jakým způsobem je získáváte k podpoře projektu Mezi ploty?

Je velice zajímavé, jak prostředí tak nějak podvědomě reaguje na to, co je ve vás. Pokud jste něčím prostoupený – někdo tomu říká posedlost– někteří lidé to ucítí a přichází zázrak v podobě podpory. Jsou to většinou ti, kteří jsou touhle v dobrém slova smyslu posedlostí sami taky obdaření. V takovém okamžiku je úplně jedno, jestli jednáte s multimilionářem, významným umělcem či respektovaným lékařem. Nemusíte se před nikým takovým klanět. Takže posedlost je skvělá vlastnost – bez ní můžete nanejvýš vykonávat to, co vám nařídí jiní. Zároveň je ale zapotřebí být pilný a vyzařovat energii, protože každý podporovatel – ať je to mecenáš, nebo politik – chce pomáhat především tomu, u koho cítí, že svoje vize dokáže dotáhnout do konce.

Kteří lidé nejvíc přispěli k tomu, že se festival Mezi ploty i letos uskuteční „v plné parádě“? Co byste řekl o členech organizačního týmu?

Máme v týmu lidi, kteří pochopili sílu toho, co společně vytváříme. A díky tomu se proměnili v úžasné bojovnice a bojovníky, kteří nehledí na to, jestli je ráno nebo noc. Jsou mezi nimi lidi, kteří takhle velký projekt nikdy nerealizovali, ale jsou natolik dobří, že si o své pozice doslova řekli.

Simona Šteruská mi skutečně zavolala a řekla: Chci to celé vést. A vede celou dramaturgii akce. Dělá to skvěle, výborně spolupracujeme, nebere moje nápady jako nutné zlo, ale sama je rozvíjí. Textař Karel Tauchman dokáže strčit do kapsy leckterého novináře, zvlášť svými analytickými schopnostmi. S ním vytváříme slogany, tiskové zprávy, oslovujeme v dopisech sponzory… Michal „Olaf“ Pešák je člověk, co vám za necelý týden zařídí tým pořadatelů, ochranky, celého technického zázemí. Je to pro mě až záhada, jak pod jeho rukama z chaosu povstane řád. Nemůžu vyjmenovat všechny, ale chci zmínit ještě Míšu Jurenovou, která má na starosti mediální kampaň, Marii Červenou, která odvádí obrovský kus mravenčí práce nad rozpočty, smlouvami či vyúčtováním, a Aničku Nebeskou, která stojí za divadelní dramaturgií a pro festival získala opravdu špičková divadelní představení. Všem jim patří velký dík.