Pane profesore, vy jste v létě označil plukovníka Foltýna za variantu poručíka Duba či kadeta Bieglera. Nicméně, v rámci „strategické komunikace“ nám tento činitel nabízí nejnověji kampaň „Moje vlajka“. V rámci ní zatím sděluje, jak vlajka ČR vypadá, jak se vyvěšuje a jak se k ní podle zákona chovat. Sklouzla „strategická komunikace státu“ k banalitám, nebo máme čekat další krok?
Kroků bezpochyby můžeme očekávat ještě celou řadu. Pan plukovník Otakar Foltýn je jedním z nástrojů liberálně oligarchické moci, jejichž prostřednictvím se vláda snaží natolik znevolnit myšlení a paralyzovat občanské sebevědomí nejširších vrstev, aby každé další zdánlivě demokratické volby byly pouhým plebiscitem stvrzujícím neměnnost současného režimu a jeho zahraničněpolitické orientace. Pan plukovník není schopen rozeznat banality od podstatných faktů, takže se od něj bezpochyby dočkáme pestré směsice komických bizarností a vulgárních výhrůžek, které všechny tlumočí se stejnou strnulostí v tváři svědčící o naprosto prázdné mysli. Podobnou dikci lze pozorovat i u generála Petra Pavla, jenž náleží k podobné krevní skupině jako plukovník Foltýn.
Je to zajímavá historická zkušenost. Víme nyní, že soulad finanční oligarchie a mediokracie dokáže po určitou dobu udržet moc nad civilizovaným a vzdělaným národem prostřednictvím lidí z intelektuální a morální periférie. Jde teď o to, aby v době, až oligarchická vláda pomine – a tento okamžik se blíží – nepostoupilo její ničivé působení na národní mysl tak daleko, že bychom nenalezli schopné, inteligentní a patriotické vůdce. Pak by naše národní existence byla skutečně ohrožena.
Psali jsme:
Na 28. října se lze zamyslet i nad tím, jak „strategická komunikace státu“ pracuje s názory obyvatel. Foltýn uvádí, že Rusko se snaží „štěpit společnost“ přes „permanentní kritiku vlády a všeho, co politici dělají“. Snahu angažovat Čechy do konfliktu s Ruskem jsme už řešili, ale není toto už trochu ostrý „level“?
Odhalování a perzekuce vnitřních nepřátel spolupracujících údajně s vnějším protivníkem je osvědčený trik všech diktátorských režimů, které se snaží umlčet skutečnou či potenciální opozici a zastrašit zbytek společnosti. Pan plukovník Otakar Foltýn je ale pouhou loutkou, jež by stejně horlivě a nenávistně bojovala s Botswanou či Novou Kaledonií, pokud by dostala příkaz. To, že se vyslovil proti základnímu principu demokracie, jímž je právo na svobodnou a permanentní kritiku vlády, zřejmě vůbec nechápe. V pozadí jeho výroků se nacházejí zájmy Spojených států amerických, jejichž impérium se po necelých osmdesáti letech ocitlo v rozkladu. O to více se američtí neokonzervativci upnuli na porážku Ruské federace s vyhlídkou na střet s Čínou a Íránem. Ve své zaslepenosti pravděpodobně opravdu věří, že v takové válce mohou zvítězit, případně tuší svůj blížící se pád a snaží se hérostratovsky strhnout s sebou do zkázy celý svět. Pan plukovník Foltýn náleží k lidem, kteří toto tragické a zlověstné americké dilema přinesli na půdu českého státu a činí z nás spoluviníky případné katastrofy.
Premiér Fiala se snažil sjednocovat společnost na „hodnotové politice“ čili na svém výkladu dějin posledních 35 let. K ničemu to moc nevedlo. Nyní se snaží prostřednictvím krátkých a úsečných vyjádření na sociálních sítích vysvětlovat Čechům, že jeho vláda je úspěšná a že se jim žije dobře. Má to šanci na úspěch?
Směřuje náš stát správným směrem?Anketa
Dnes slavíme výročí vzniku samostatného státu. V minulosti osobnosti dnešní koalice odmítaly chodit na Pražský hrad, kde předával vyznamenání prezident Miloš Zeman. Vnímají dnes podle vašeho názoru všichni občané tento svátek jako svůj?
Ve veřejném životě se pragmatismus a realismus politiky prolíná s magií a kolektivními emocemi obřadů. Společnost bez politiky postrádá konkrétní pravidla, jejichž prostřednictvím reguluje a usměrňuje ambice a intriky ctižádostivých jedinců. Nepolitická politika, o níž hovořil Václav Havel, ve skutečnosti skrývá za oponou ušlechtilosti a humanismu podlost a neřesti. Na druhé straně politický život bez sugestivních obřadů skončí jako atomizovaná aréna plná rivality a machiavelismu postrádající kolektivní emocionálně silný prožitek vzájemné sounáležitosti a solidarity.
Potřebujeme proto přesvědčivý obřad, který by nás stvrzoval v příslušnosti a odpovědnosti za svrchovaný a sebevědomý český národ. Jaké jiné datum bychom si měli vybrat ke slavnostnímu připomenutí než rok 1918? Většina ostatních výročí je spjata s jasnou porážkou nebo problematickým vyústěním. Neslavíme ani tak neexistující Československo, ale státotvornou sílu, kterou naši předkové na sklonku první světové války projevili.
Na druhé straně, významná část populace, a to platí pravděpodobně pro jakýkoliv národ, se více upíná ke svátkům pracovního klidu, v nichž se může vzdálit politickému a ekonomickému životu a nakládat s časem podle svých životních priorit. To jsou skutečné lidové svátky, které se udržují naprosto spontánně.
Fotogalerie: - Státní svátek s Klausem
Hrdinové našich moderních dějin, zejména představitelé tzv. druhého odboje, jsou nám současnou vládní linií podsouváni jako příklady toho, že „nelze ustupovat zlu“, v současném případě vojenské kampani Ruské federace na Ukrajině. Je to věrohodný příměr?
Myslím, že je to parazitování zbabělců na skutečném hrdinství. Příslušníci druhého odboje vystupovali proti nacismu, zločinné a genocidní ideologii, jejíž symboliku používají někteří ukrajinští ozbrojenci, na jejichž straně bychom měli bojovat proti potomkům národa, který přispěl rozhodující měrou k porážce nacismu. Tragický konflikt na Ukrajině má konkrétní příčiny, jež lze poměrně snadno vysledovat do nedávné minulosti. Hlavní viníci jsou známi, a rozhodně nesedí v Kremlu. Chápu, že mnozí z podporovatelů současného ukrajinského režimu buď nejsou intelektuálně schopni podobné reflexe, nebo jsou příliš zaslepeni oficiální rasistickou rusofobií a šovinismem. Válka nicméně skončí, a to velmi pravděpodobně vítězstvím Ruské federace. Výsledkem bude zbídačená Ukrajina zbavená nejrozvinutějších východních regionů, statisíce mrtvých a zmrzačených a Evropa bez průmyslu, zdravého rozumu, dobré pověsti a budoucnosti. Spojené státy americké zapomenou na Kyjev tak rychle, jako zapomněly na Saigon, Bagdád nebo Kábul. Míra zdraví každého evropského národa se bude odvozovat od toho, jak úspěšně se s náročnou poválečnou situací dokáže vyrovnat.
Psali jsme:
Abychom nejen kritizovali, ale sami předestřeli nějakou představu. Co dnes, 28. října 2024, považovat za „ideu našeho státu“? Ideu, za kterou by alespoň většina společnosti, ne-li společnost celá, mohla jít?
Je pro vás důležité, zda Andrej Babiš byl, či nebyl spolupracovníkem StB?Anketa
Idea českého státu by proto mohla být jednoduchá. Češi jsou skeptičtí reformátoři světa, spíše demokraté a humanisté než elitáři a válečníci, nadaní více technicky než umělecky a intelektuálně, jsou zvídavými cestovateli bez přehnaného pocitu nadřazenosti. Nevynikají státotvorností, ale když se jim dá dostatek času, který většinou neměli, dospějí ke směsici demokratické republiky a paternalistické monarchie, jež vyhovuje jejich povaze. Idea českého státu může spočívat ve vytvoření bezpečného středoevropského zázemí pro uvedené skeptiky, snílky a kutily.
Součástí této úvahy nutně musí být i „zahraničněpolitické zakotvení“. Vy opakujete, že vývojem posledních 35 let jsme byli zbaveni naší nezávislosti, zejména ekonomické. Můžeme ji vlastně ještě nabýt?
Úspěšné státy a společnosti dokázaly v průběhu velkých geopolitických převratů rozpoznat povahu příslušné historické změny a odpovídajícím způsobem na ni reagovat. Tato schopnost činila z malých národů velké. Proto Benátky ztracené v lagunách ovládaly hospodářsky celé Středomoří, Janov se prostřednictvím španělského impéria stal finančníkem západní polokoule a Amsterdam vybudoval obchodní základny po celé planetě.
Politickou a ekonomickou svrchovanost můžeme opět nabýt, ale musíme spojit intelekt s imaginací a odvahou. V nové zahraničněpolitické konstelaci, která se vytváří, bychom měli přehodnotit členství v Severoatlantické alianci, jež není zárukou naší bezpečnosti, ale naopak nás staví do situací, které odporují našim národním zájmům. Společně s dalšími středoevropskými zeměmi bychom měli usilovat o sblížení a případné členství ve společenství BRICS. Rozhodně nebudeme jedinou evropskou zemí, jež se vydá po této trajektorii.
Psali jsme:
Průmyslové svazy by jistě namítly, že bezpodmínečně patříme „na Západ“, pokud jde o směřování naší ekonomiky. Co s touto „bezpodmínečností“?
V naší hospodářské politice bychom měli spolupracovat a obchodovat se všemi zeměmi, s nimiž je to pro nás přínosné. Optimálně by nás tato výměna měla nutit ke zvyšování technologické náročnosti a přidané hodnoty našich výrobků. Po roce 1989 to byly bohužel státy označované za „západní“, které nás pod záminkou privatizace, volného obchodu nebo integrace do Evropské unie měnily v ekonomickou periférii s úlohou subdodavatele. Pokud příslušnost k Západu znamená především hospodářskou kolonizaci, využívání levné pracovní síly a rekordní odliv kapitálu, pak je to v rozporu s našimi národními zájmy. Jako svrchovaná země bychom měli mít plnou svobodu vybírat si své obchodní partnery. O tom, zda budou pocházet z Francie, Německa, Irska, Ruské federace nebo Brazílie, musejí rozhodovat pouze čeští podnikatelé.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Bylo by pro ČR přínosem sblížit se se společenstvím BRICS?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
spartyza8
