Miloš Zeman v Lánech přijímá kandidáty na vedení ministerstev. Problém přineslo jméno Jana Lipavského z pirátské strany, který má být v nové vládě ministrem zahraničí. Podle zdrojů z Hradu prezident Lipavskému doporučil, aby se kandidatury vzdal. Petr Fiala to ale odmítá. „Pokud by pan prezident trval na výhradách vůči jednomu mnou navrženému kandidátovi, pak bych pokládal za nutné podat kompetenční žalobu. A to proto, aby se jednou provždy vyjasnilo, jaké jsou pravomoci premiéra a prezidenta v této věci.“ Pane profesore, jaké jsou podle současné úpravy reálné kompetence představitelů těchto dvou postů?

Tady existují v podstatě dva problémy. První problém je v tom, jak jsou kompetenční žaloby přesně vymezeny. Můžeme tu mít pozitivní spor, kdy dva státní orgány tvrdí, že mají určitou pravomoc, anebo spor negativní, kdy nikdo nechce v dané věci rozhodnout a popírá, že by příslušnou pravomocí disponoval.

Podstatou rozhodnutí Ústavního soudu by bylo autoritativně stanovit, který orgán má rozhodovat.

A to je tedy i tento případ?

Já se domnívám, že nikoliv, protože jak ústava, tak i samotná ústavní praxe stanoví – a v tom nikdy žádný spor nevznikl – že předseda vlády navrhuje a prezident jmenuje vládu.

Takže zde jde o to, jestli ten návrh Petra Fialy je závazný a musí mu prezident vyhovět či nikoliv. A toto vnímám jako spor o výklad ústavy, přičemž je třeba poznamenat, že tuto pravomoc Ústavní soud nemá. Měl ji v době federace, ale v současné době tomu už tomu tak není.

Pětikoalice ovšem na kompetenční žalobu evidentně spoléhá – šéf lidovců Marian Jurečka již dříve řekl, že pokud by Zeman vládu nejmenoval tak, jak ji Fiala představil, tak bude žaloba podána, a předsedkyně TOP 09 Markéta Adamová Pekarová uvedla, že v tomto případě ani jiná varianta v podstatě neexistuje a že nechtějí prezidentovi ustupovat jako prakticky v identické situaci premiér Andrej Babiš.

Nicméně podle toho, co říkáte, to vypadá, že případnou kompetenční žalobu by musel Ústavní soud automaticky odmítnout. Je to tak?

Automaticky určitě ne, nicméně předpokládám, že už jenom názory na to nebudou v rámci Ústavního soudu patrně jednotné. Ale může zde nastat situace, kdy soud kompetenční žalobu připustí a bude se jí zabývat a v takovém případě tady máme precedent v podobě sporu, který proběhl před více než 20 lety mezi tehdejším prezidentem Václavem Havlem a premiérem Milošem Zemanem o jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB.

Předseda vlády tehdy tvrdil, že musí toto rozhodnutí spolupodepsat, ale Ústavní soud většinou hlasů rozhodl ve prospěch prezidenta republiky, protože se dle jeho nálezu vytvořila ústavní zvyklost jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB samostatně prezidentem, protože už v minulosti (tedy v 90. letech) taková situace nastala.

A co z toho lze dovozovat, pokud tedy Ústavní soud kompetenční žalobu přijme, může se odvolat na tento precedent?

Já se domnívám, že ano, jestliže usoudí, že ta ústavní zvyklost hraje důležitou nebo můžeme říci klíčovou roli, pak by mohl Ústavní soud rozhodnout ve prospěch prezidenta, neboť se v minulosti už vytvořila ústavní zvyklost, že hlava státu může odmítat návrhy předložené předsedou vlády.

A nakolik by potom to rozhodnutí Ústavního soudu v této věci bylo závazné či dokonce vymahatelné?

Závazné určitě ano, protože rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. V případě vymahatelnosti je to poněkud složitější. Šlo by o to, jak přesně by vůbec zněl petit té kompetenční žaloby a petit toho Ústavního soudu. Pokud by například zněl tak, že prezident republiky je příslušný jmenovat ministra, potom se ti adresáti vlastně nedozví nic nového. A tak by to také mělo být, protože ten zákon zcela explicitně říká, kdo v této věci má rozhodovat, čili předseda vlády by v takovém případě musel ustoupit.

Kdyby se dalo jít nad rámec toho zákona, což já vidím, jak už jsem řekl jako problém, protože sám Ústavní soud je vázán tímto zákonem – a kdyby soud vyhověl premiérovi, pak by bylo skutečně složité takové rozhodnutí v praxi vynucovat a vymáhat, pokud by samozřejmě předseda vlády i dále trval na svém.

Dalo by se pak tvrdit, že jde o hrubé porušení ústavního pořádku, které lze řešit ústavní žalobou, ale o tom by pak rozhodovala kvalifikovaná většina v Senátu i v Poslanecké sněmovně.