Pane profesore, vláda na svém mimořádném středečním zasedání vyhlásila nouzový stav – s platností od pondělí 5. října. Nouzový stav oproti současným zákonům umožní omezit setkávání lidí nebo usnadní zapojení mediků z posledních ročníků do praxe v případě potřeby. Bez diváků se budou muset od příštího týdne obejít také sportovní soutěže a zápasy. Z hlediska praktického i teoretického – vnímáte to jako dobrou zprávu, respektive krok správným směrem?

Z hlediska právního bych řekl, že jde ještě o krok předčasný. To znamená, že bylo možné vyčkat a postupovat cestou mimořádných opatření ministra zdravotnictví, případně ministra školství a pod. Ale je to rozhodnutí, která se pochopitelně musí opírat o adekvátní odborná stanoviska, i když jde, řekl bych, především o rozhodnutí politické.

Proč už dle Vašeho názoru nestačí zákon o ochraně veřejného zdraví – proč nouzový stav?

Na jaře se k tomu rozvinula velká diskuse. A tato diskuse vyústila v úvahy, že výlučně pouze vláda může činit mimořádná opatření. Ale zde se to promítá v tom, že kabinet ukládá svým členům, aby předem na vládě projednali konkrétní opatření přijímaná v jednotlivých resortech. Myslím, že ta úvaha je nesena známým rozhodnutím senátu Městského soudu v Praze, který takto interpretoval vztah té mimořádné legislativy a té standardní legislativy opírající se právě o ten zákon o ochraně veřejného zdraví.

A bylo by tedy možné, aby se ta opatření realizovala v právním a legislativním rámci právě toho zákona o ochraně veřejného zdraví?

Víte, já sám vidím největší problém v tom, že ta právní úprava už se nyní stavá nepřehlednou. Vezměte si, že jednak samozřejmě i nadále platí běžné zákony včetně těch ústavních, dále platí také různé zákony, jež byly přijaty ve stavu legislativní nouze. A platí i opatření přijímaná buď ministrem zdravotnictví nebo krajskými hygienickými stanicemi.

A do toho všeho tedy vstupují tato nová opatření vlády, která mají sice komplementární charakter, ale zejména jejich rozdílná interpretace může vést k tomu, že si mohou vzájemně odporovat. A připočtěme k tomu poměrně časté změny, které posilují tu nepředvídatelnost nebo těžkou orientaci pro běžného občana, aby věděl co vlastně je dovoleno a co je zakázáno.

Premiér Babiš na jednání Sněmovny prohlásil, že březnový nouzový stav neznamená vůbec stejná restriktivní opatření jako ten nadcházející nouzový stav. To znamená, že je rozdíl mezi jarním a podzimním nouzovým stavem – nebo jak to máme vlastně chápat?

Tak tady jde o to, že rozsah těch opatření má být menší nebo méně invazivní. Nadále zde platí určité ústavní limity a také Listina základních práv a svobody – to znamená, že nelze žádné základní právo zcela eliminovat, takže pan premiér tím měl zřejmě na mysli pokles intenzity těch omezení oproti tomu jarnímu období.

Neměla by o zavedení nouzového stavu rozhodnout nikoliv jen vláda, ale sama Poslanecká sněmovna, kde ostatně probíhala čilá jednání právě v době klíčového jednání kabinetu?

Zajímavé učitě je, že vláda otevřela tuto diskusi ve Sněmovně dříve než rozhodnutí přijala, protože ten postup i podle zákona by měl být přesně opačný. Ale PS stále ještě může rozhodnutí vlády zrušit, pokud s ním nebude ve většině souhlasit. Jinak vláda musí po uplynutí té lhůty 30 dnů požádat PS o prodloužení tohoto stavu, jak jsme toho byli svědky už na jaře.

Ryze teoreticky – může z právního hlediska nastat ještě legislativně přísnější a závažnější varianta, než je právě nouzový stav?

Ne, to nemůže – alespoň z hlediska boje s pandemií, protože ty další dva mimořádné stavy se týkají ohrožení státu nebo válečného stavu. Možná bych připomněl, že stávající úprava v tom ústavním zákoně také výslovně nezmiňuje epidemii – je to pod hlavičkou „jiná nebezpečí“. Ale co může vláda udělat v rámci nouzového stavu, toho je dost – může zakázat totálně shromažďování na dvě nebo tři osoby, v prodejnách vstup jen pro určité osoby v určitou dobu, uzavření dalších institucí, škol atd, takže omezení práva shromažďovacího a svobody pohybu. Tam si zatím vláda tím vyhlášením nouzového stavu ponechává jakási zadní vrátka.

Neobáváte se fatálního zásahu do osobních práv a svobod každého z nás?

Určitě se o zásah do základních práv a svobod jedná, otázka samozřejmě je, zda je dostatečně odůvodněný a zda je srovnatelný s jinými omezeními. Například se nabízí otázka zcela konkrétní – proč divadelní představení do 500 osob ano, ale jinde shromáždění ve vnitřních prostorách v počtu maximálně 20 jedinců. Ale zde jsou zase činěny výjimky, čili tady se otevírá diskuse o tom, proč se nařizují takto diferencovaná rozhodnutí v zájmu nešíření infekce. Je přece jasné, že ten vir asi jen těžko rozliší, jestli se právě nachází v divadle, na nějaké pracovní poradě nebo na jednání Poslanecké sněmovny.   

Abychom se v tom tedy patřičně zorientovali. Platí například, že postihy za některé trestné činy se v době nouzového stavu automaticky zvyšují? Mám na mysli třeba paragraf o šíření poplašné zprávy…

Ano, je to tak, jak říkáte. Už jsme to konec konců zažili na jaře. Tady je zajímavý určitý rozpor mezi vyhlášením nouzového stavu na 30 dnů a opatření, která jsou na základě toho činěna na dobu pouze 14 dnů. To v praxi znamená, že ten nouzový stav bude trvat i poté, co už se ta opatření nepředpokládají. Samozřejmě mohou být prodloužena, ale není tak úplně jasné, proč ten nouzový stav nebyl vyhlášen rovněž na stejnou dobu.

Pane profesore, na Slovensku platí nouzový stav od 1. října, v ČR od 5. října. Jsme výjimkou nebo se k podobné právní úpravě uchylují i další evropské země?

Ukazuje se, že to v podstatě, byť s různou intenzitou, postupuje ve více státech. Projevuje se to nejenom na Slovensku, ale třeba v Polsku, kde byl donedávna ten stav ještě velmi uspokojivý. Připomněl bych také Maďarsko, které v zásadě uzavřelo hranice, dále třeba Rusko, kde se zhoršuje situace zejména v Moskvě a samozřejmě i silniční opatření ve Velké Británii vyhlášená v minulém týdnu přímo předsedou vlády. Takže celá řada států jde tou cestou stále přísnějších omezení. Ale je to vždy věc jak odborného tak, na straně druhé, také politického posouzení a rozhodnutí.     

Rozhovor vedl Tomáš Procházka.