Česká televize v neděli uvede váš film Cesta do tmy. Nechci z něj moc prozrazovat, ale základní zápletka tkví ve spáchání činu vnímaném bez debat jako kriminální, ke kterému v zoufalství dospěje uznávaný vědec a doposud spořádaný občan. Já vnímám jeho aktualitu právě v tom, že zklamání, zoufalství a frustrace z poměrů v této zemi je dnes čím dál častěji pocitem lidí, které rozhodně nelze zahrnout pod „svět neúspěchu“, nebo „frustráty“ či „dezoláty“, jak někteří posměšně říkají. Cítíte to také?

Všechny dramatické příběhy, které stojí za to, aby se četly nebo viděly, mají schopnost zobecnění. Vypravěč nabízí čtenáři nebo divákovi příležitost ztotožnit se s postavami, s tím, co prožívají, a promítnout do jejich jednání sám sebe, své životní a sociální problémy a vnitřní rozpory při jejich řešení. Příběh hlavní postavy filmu Cesta do tmy nabízí otázku, do jaké míry má člověk právo jednat za společenské instituce, pokud jsou nečinné nebo se chovají lhostejně k ochraně jeho práv, která jsou mu zaručena obecně platným pojetím spravedlnosti. Hlavní postava našeho příběhu se rozhodne, že mu takové právo náleží a zaplatí za to.

Že jsou společenské instituce v našem světě při ochraně práv aktivní diferencovaně, není tajemstvím. Společnost je rozdělena na „lepší“ a „horší“ lidi, které jste v uvozovkách pojmenoval v otázce. Ti „lepší“ si přisvojují více spravedlnosti a více práv, zatímco práva těch „horších“ jsou pominutelná. Paradoxně jsou ti „lepší“ tam, kam se vydrápali, jen díky hlasům těch „horších“, které jednou za čtyři roky zavalí sliby vytvoření krásného světa. Pak se domnívají, že mají právo svévolně ohýbat zákony, jak se jim zrovna hodí.

I když se po celý film dozvídáme spoustu důvodů a vysvětlení, proč k tomuto kroku dospěl, je divákovi celou dobu jasné, že to s ním nemůže skončit dobře. Já to vnímal jako obecnější varování, že když se dostanete z jakýchkoliv důvodů do problémů, může být hněv velmi špatným rádcem. Souhlasíte, že zrovna toto je v dnešní době důležité říct?

Promiňte, ale já se nedomnívám, že se hlavní postava dostala do „problémů“. Inženýr Kleiner využíval k řešení své situace všech dostupných prostředků, které mu nabízely k tomu určené společenské instituce. Teprve nezákonná provokace probudila zájem policie. Ne však o jeho „problém“, jak vy říkáte, ale o jeho jednání. Co si má počít „horší“ člověk, když se nedomůže práva a spravedlnosti? To je otázka, kterou je v dnešní době opravdu důležité říct.

V ústavě máme mnoho krásných vět. Ale například paní učitelka Bednářová (osobně ji vůbec neznám) má, jak jste řekl, „problém“. Vyhodili ji z práce za vyslovení názoru, který se nelíbil někomu z „lepších“ lidí, kteří mají monopol na pravdu. Dokonce ji začali vláčet po soudech podle šablony, okopírované od předlistopadového režimu.

Hlavně mi teď neříkejte, že to nakonec rozhodne nezávislý soud. To už jsem slyšel, když jsem apeloval u tajemníka MV KSČ Štěpána, aby byl propuštěn z vězení Václav Havel. Řekl mi: Copak strana někoho zavírá? To je věc nezávislé justice. Pravda, paní učitelka není zatím ani ve vazbě ani ve vězení, jako odsouzená. „Nezávislá justice“ ale neřekla, který názor, nebo spíš popis stavu, má, a který nemá stíhat. Neřekli to ani policisté. Řekli to „lepší“ lidé. Ti samí, co nosí po kapsách zakódované telefony, někteří dozimetry. Říkají, co je jedině správné a co je „dezinformace“, které se, jak jste řekl, „frustráti“ a „dezoláti“ nesmějí dozvědět, aby nebyli zmatení. Paradoxně i jejich hlasy, vhozenými do volební urny, se dostali tam, kde jsou.